Specialisté se obecně shodují na tom, že jedním z hlavních úkolů rodičů je vytvoření pocitu bezpečí pro své děti. Je to hlavní podstata, na které je stavěna dětská psychika. Pokud ale sami rodiče nebyli v době výchovy vyzrálí, pocit bezpečí a stability u dětí zaměnili za úzkost, strach a zranitelnost.
Dospělé ratolesti může trvat roky, než si to uvědomí. Často tomu předchází vlna odporu: nikdo si nechce přiznat, že neměl v dětství dostatek zázemí, že jeho rodiče jsou toxičtí, nefungovali tak, jak měli, a že atmosféra v rodině je nezdravá. Nezáleží na tom, kolik nám je let – my prostě chceme věřit, že rodiče nás bezpodmínečně milovali a snažili se jak mohli.
Pravděpodobně to tak i bylo, jen v nedostatečné míře. Když dítě dospěje a vše si uvědomí, může se mu zdát, že jeho úkolem je rodiče „zachránit” a to bez ohledu na to, jak destruktivní dokáže jejich chování být. Naše empatická část rozpozná cizí bolest a snaží se druhého uzdravit – slepit to, co bylo zlomeno.
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
PRAVDA JE TAKOVÁ, ŽE NEZODPOVÍDÁME ZA EMOČNÍ STAV OKOLNÍCH LIDÍ – DOKONCE ANI TĚCH NEJBLIŽŠÍCH.
Když vyrůstáme v rodině, kde dospělí nejsou schopni ovládat své emoce a pravidelně se hroutí či vybuchují vzteky, začnou se u nás formovat určité mechanismy psychologické adaptace, například:
- pečlivé sledování nálady rodičů
- přejímání rodičovské role (v tomto případě jsme my ti dospělí v případě takovýchto vztahů, nehleďe na to, kolik nám je let)
- předvídání potřeb rodiče
- zanedbávání vlastních potřeb
- nadměrné uvažování o vlastních slovech a činech v naději, že tím zabráníme rozpadu partnerství rodičů
- pocit zodpovědnosti za chaotické prostředí, ve kterém se nacházíme a spolu s ním i pocit viny a pochybnosti o sobě sama
Tyto mechanismy se pak zpravidla stávají naší součástí. Sami si pak často nezvládáme uvědomit, že se stále udržujeme v toxickém vzorci chování, který nám škodí a zraňuje nás. Můžeme si například myslet, že touha „každého potěšit“ je naším vrozeným rysem, aniž bychom si uvědomili, že to byl náš mechanismus přizpůsobení se k životu s nezralými rodiči.
Nejhorší je, že tyto vzorce pak přenášíme v dospělosti do partnerských vztahů.
Navíc si projektujeme své nevyléčené trauma do rodičů a začínáme věřit, že jim „musíme pomoci“. Píše o tom Lindsay Gibson v knize „Dospělé děti emočně nevyzrálých rodičů” (pozn. Překladatele – v originále Emotionally Immature Parents): „Žádné dítě nedokáže vyvolat lásku v sebestředném rodiči. To nemění nic na tom, že tyto děti věří tomu, že za přízeň se platí a potřeby okolí staví na první místo, protože je považují za důležitější, než jsou oni sami. Věří, že když se budou rozdávat, zachrání tak vztahy v rodině. Děti, které si chtějí rodičovskou lásku zasloužit, si neuvědomují, že bezpodmínečnou lásku si za dobré chování nekoupí.“
Lidé vidí to, co vidět chtějí. Většina lidí je přesvědčená, že jejich rodiny byly normální a jsou svým rodičům vděční za to, co jim dali. A skandály, konflikty, spory a tresty čekají toho, kdo s rodinou nesouhlasí. Přesvědčili nás, že takto je to v pořádku.
Do určité míry to tak je, protože naši rodiče a prarodiče už vůbec neměli šanci zjistit, co je to emoční vyzrálost. Nikdo je nenaučil chápat své vlastní pocity, jemně je vyjádřit a stanovit si své vlastní hranice. Mnoho z nich zůstalo emočně nevyzrálých a není to jejich vina.
Učili je, že emoce jsou problém a nastavení vlastních hranic je odmítnutí.
Pokud se jeden z rodičů stane zcela závislým na dítěti a nedopřeje mu žádný osobní prostor, dítě si v dospělosti nebude uvědomovat svoji identitu a nepochopí, kým vlastně je. Takový člověk neustále pociťuje zodpovědnost za emoční stav svých rodičů. V takovém případě se člověk stane tím, koho si přeje jeho rodič vidět.
Snaha někoho měnit nikam nevede. Ve výsledku se Vy sami budete cítit frustrovaní a rozvine se u Vás úzkost a vztek. Abyste dokázali změnit svá přesvědčení a přiznat si, že celý dosavadní život žijete podle někoho jiného, budete potřebovat mnoho uvědomění a odvahy – tedy to, co obvykle schází emočně nevyzrálým rodičům.
Ať byste se snažili svým rodičům jakkoliv pomoci, k ničemu to nepovede. Naučili nás přijímat rodinu jako něco nutného a potřebného, stejně jako nás naučili, abychom nepochybovali o jejich činech a výchovných metodách. Naučili nás, že všichni rodiče milují své děti, jen každý svým způsobem.
Podstata je v tom, že naše duševní zdraví neoddělitelně souvisí se vztahy k našim rodičům. Ať už jsme na těchto vztazích závislí nebo se snažíme změnit jejich povahu, jsme jimi ovlivněni a nemůžeme normálně růst a rozvíjet se dokonce ani v dospělém věku. Proto je naším úkolem se od rodičů separovat a umožnit tím jim samotným vyřešit své emoční problémy.
Zdroje: psychologies.ru, Freepik
