Jsou lídři chytřejší než ostatní?

Dali by lidé přednost tomu, aby byli vedeni někým chytrým nebo hloupým? I když je otázka zřídka kladena, je bezpečné předpokládat, že většina lidí by si vybrala první.

Nejlepší vědecký odhad vztahu mezi vedením a inteligencí přesto naznačuje, že se překrývají pouze o 4% (korelace 0,21). Představte si Vennův diagram se dvěma kruhy, z nichž jeden představuje inteligenci, druhý vůdčí potenciál a sotva se navzájem dotýkají. To znamená, že mnoho chytrých lidí se nikdy nedostane do vůdčích rolí. Stejně tak můžete očekávat, že velká část vůdců bude v oblasti inteligence spíše průměrná. Kromě toho můžeme očekávat, že mnoho vedoucích dosáhne výjimečné úrovně výkonu, přestože nejsou nijak zvlášť chytří, alespoň podle akademických měřítek inteligence, jako je IQ nebo testy kognitivních schopností.

Teoreticky by samozřejmě měli chytřejší vůdci dosahovat lepších výsledků. Inteligence je koneckonců spolehlivý a robustní prediktor schopnosti učení a ve složitých dobách je to, co víte, méně důležité než to, co se můžete naučit, takže by měla existovat jasná výhoda rychlejší kapacity zpracování v mozku, jako je vytváření rychlý pocit nejednoznačnosti, přeměna komplexních problémů na jednoduchá řešení a rychlejší a lepší než ostatní získávání nových znalostí a odborných znalostí. Stručně řečeno, je logické očekávat, že vůdci vyniknou svým vynikajícím intelektuálním výkonem, bezvadným smyslem pro racionalitu a naprostou moudrostí. Tak jak to, že ne?

Silný vztah mezi IQ a získáváním vedení neexistuje

Jistě, není tu nedostatek příkladů pro vysoce inteligentní, ba dokonce erudované vůdce, přinejmenším pokud se můžeme vrátit do historie. Kromě toho, že byl římským císařem, byl Marcus Aurelius vlivným filozofem a jedním ze zakladatelů stoicismu. Kateřina Veliká byla známá svým dokonalým vkusem v literatuře a umění a Hermitage Museum začalo jako její osobní sbírka. Thomas Jefferson nebyl jen filozof, ale také státník, diplomat, právník, architekt a hudebník. Angela Merkelová, současná německá kancléřka, má doktorát z kvantové chemie. Pak je tu Donald Trump, který skvěle tvrdil, že má „nejvyšší“ skóre IQ, což je tvrzení, které vzbudilo velký zájem.

Mnoho lidí zahrnuje inteligenci jako jednu z klíčových složek potenciálu vedení a vyšší úrovně IQ byly spojeny s výrazně vyššími úrovněmi výkonu vedení (více než EQ). Proč tedy neexistuje silnější vztah mezi inteligencí a získáváním vedoucích pozic? Přeceňujeme význam IQ s ohledem na vedení? Nejsme tak dobří v hodnocení inteligence, jak bychom měli být? Upřednostňujeme jiné faktory, jako je důvěra nebo charisma? Měli bychom udělat více, abychom zajistili, že se k moci dostanou chytřejší lidé, protože je to zjevně pro blaho všech?

Obecně jsou vůdci lehce inteligentnější

Akademický výzkum tradičně naznačoval, že vůdci budou obecně o něco inteligentnější než jejich týmy, skupiny nebo podřízení. Dává to smysl: když jsou lidé mnohem chytřejší než my, začínáme mít problémy se s nimi spojit, sledovat je a dokonce si být vědomi jejich inteligence. Tato logika byla základem slavného principu „jazyk-in-tváře“ o psychologech, nositeli Nobelovy ceny, Amosovi Tverském, který byl údajně tak chytrý, že ho ostatní těžko chápali. Jeho kolegové tak vytvořili Tverský test inteligence: „čím rychleji si uvědomíte, že Tversky je chytřejší než vy, tím jste chytřejší.“ V tomto smyslu můžeme očekávat, že úroveň inteligence demokraticky zvolených vůdců bude odrazem jejich následovníků nebo voličů, byť zesílených.

Tři vysvětlení

Pokud tedy nejde o neschopnost detekovat inteligenci u vůdců, proč si nevybereme chytřejší vůdce? Existují tři možná vysvětlení:

Ceníme si více jiných rysů: I když nám záleží na inteligenci, zdá se, že nám více záleží na ostatních vůdčích vlastnostech. Například metaanalytické studie naznačují, že osobnost je dvakrát tak prediktivní k výkonnosti vůdce než inteligence. To bohužel neznamená, že vybíráme správné osobnostní rysy. Nejpozoruhodnější je, že právě vlastnosti, které přispívají k toxickému nebo nešikovnému vedení, často pomáhají lidem stát se vůdci. Například narcismus, psychopatie a nadměrná sebevědomí zvyšují vaše šance stát se vůdcem.

Inteligence může být předstíraná: Kolektivní (souhrnné) hodnocení inteligence je docela přesné, ale jednotlivě nejsme tak dobří v hodnocení inteligence, ať už v nás samotných nebo v ostatních. Kromě toho existuje spousta důvodů a strategií pro správu dojmů a lidé, kteří jsou v tom dobří, jsou „chytří“ jiným způsobem. U všech přednášek o „autentičnosti“ v práci metaanalytické studie naznačují, že klíčovým prvkem EQ nebo emoční inteligence jsou správa impresí a „fake-good“. To dává smysl: EQ je o tom mít pokerovou tvář, ovládat své emoce a proaktivně spravovat svou reputaci, abyste ovlivňovali ostatní - jinými slovy opak „být sám sebou“. Vzhledem k tomu, že EQ je pozitivně spojen s vedením, a přesto nesouvisí s IQ, mělo by smysl, aby jednotlivci s vyšším EQ byli lépe schopni předstírat inteligenci nebo vypadali kompetentnější, než ve skutečnosti jsou. To je obzvláště pravděpodobné, pokud budeme i nadále hodnotit vůdčí potenciál prostřednictvím nestrukturovaných, nespolehlivých a zaujatých metodik, jako je typický pracovní pohovor. Lidé, o kterých si myslíme, že jsou kompetentní, jsou častěji sebevědomí; a ti které vidíme jako charismatické, jsou občas narcističtí nebo psychopatičtí.

Bezohledná chamtivost může trumfnout inteligenci: I když máme tendenci stavět vedení na roveň kladným výsledkům, většina vůdců není nijak zvlášť kompetentní. Důvodem je, že příliš mnoho zlých lidí se dokáže dostat na vrchol organizací (a národů), protože jsme jimi fascinováni a svedeni. Samozřejmě se musíte stát vůdcem, abyste byli účinným vůdcem, ale když je boj o vrchol umocněn bludnými rysy, machiavellovskými hodnotami a patologickou nebo bezohlednou chamtivostí, nemělo by nás překvapit, že chytřejší (slušní) lidé jsou přemoženi podvodníky hladovými po moci. V tomto smyslu pravděpodobně není větší problém vyřešit, než vyřadit toxické a sobecké jedince ze soutěže o vedení.

Stručně řečeno, na inteligenci záleží tolik, čemu jsme nakloněni věřit, a mnohem více, než se ve skutečnosti zdá, že nám v praxi záleží, alespoň když se rozhodneme, zda by někdo měl mít za úkol vést ostatní, mít na starosti, koordinovat skupinovou činnost a činit rozhodnutí, která mají zásadní důsledky pro náš blahobyt, úspěch a štěstí. Existuje tedy spousta příležitostí k chytřejšímu výběru našeho vůdce.

Zdroj: psychologytoday.com, unsplash.com