"Miluji tě." "Ich liebe dich." "Te amo." "Jag älskar dig." Ať už to řeknete v jakémkoli jazyce, "Miluji tě" je v současných romantických vztazích stále velmi důležité. Co ale dělat, když to váš partner neřekne? Nebo ho neřekne nikdy? To byl případ mě a mého bývalého přítele, se kterým jsem strávila tři roky, který tato slova za celou dobu, co jsme byli spolu, nikdy neřekl. Ráda bych tento článek předeslala tím, že příliš mnoho z nás slovem "láska" hýří. Můžeme říct, že milujeme nějakou kapelu, že milujeme svetr od J.Crew, nebo dokonce že milujeme někoho, koho jsme potkali jen dvakrát. Z mého pohledu toto slovo samo o sobě ztrácí význam, když se říká příliš často a ne v kontextu, v jakém je často původně myšleno (tj. na romantického partnera, kterému jste začali důvěřovat a kterého si vážíte). A abych byl ke svému bývalému spravedlivý, je to milý chlap. Jen to prostě nebyl, no, můj člověk. (Svého člověka jsem našla dva roky po rozchodu s bývalým a teď je to můj roční manžel). Ale v té době, kdy jsem žila se svým partnerem, který mi byl po všech stránkách oddaný, záleželo mu na mně a sdílel se mnou svůj život, jsem nedokázala pochopit, proč je pro něj tak těžké vyslovit zpětně ta tři malá slova: "Miluji tě." Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem mu řekla, že ho miluji. Byli jsme spolu něco málo přes sedm měsíců a jeden měsíc jsme spolu žili. Byl ponurý listopadový den ve Stockholmu (kde jsme žili) a já jsem začínala mít obavy, že jsme si ještě nevyměnili miluji tě. Všechno ostatní šlo hladce, říkala jsem si, takže se možná zdráhal říct to jako první, protože nevěděl, co k němu cítím. Toho odpoledne přišel domů a našel mě sedět na kraji naší postele se slzami v očích. Vzpomínám si, jak ke mně přiběhl, klekl si vedle mě na podlahu a prosebně hledal potvrzení, že se nestalo něco hrozného. Aniž bych vynechala jediný okamžik, řekla jsem prostě: "Miluju tě." A pak nastalo ticho. Možná to trvalo jen třicet vteřin, ale připadalo mi to jako věčnost, když jsem čekala, až mi potvrdí ten pocit, který jsem cítila už celé měsíce. Místo toho mě objal kolem ramen a řekl: "Zbožňuju tě, to víš." I když je věta "zbožňuju tě" jistě krásný pocit, nebylo to přesně to, co jsem v tu chvíli chtěla slyšet. A i když nebudu prozrazovat vše, co se mezi námi onoho odpoledne probíralo, bylo mi jasné, jak moc mi na těch slovech záleží. (Jestli vám to něco napovídá, mými jazyky lásky jsou fyzický dotek a slova potvrzení.) Zpočátku jsem si byla jistá, že to nakonec řekne - jeho činy nenasvědčovaly ničemu jinému, takže jsem si myslela, že je jen otázkou času, než mi to oplatí, podle svých vlastních slov, a naše životy budou moci pokračovat normálně dál. Uplynuly měsíce a pak roky a stále žádné "miluji tě". Přání k našemu výročí nebo mým narozeninám sice začala obsahovat slovo "miluji" na konci, ale byla to jen dočasná útěcha za něco, co jsem tak zoufale chtěla slyšet. Dokonce si vzpomínám, jak jsem v jednu chvíli horečně googlila: "Proč mi můj přítel neříká, že mě miluje?". Jako by Google mohl nějak vysvětlit vnitřní fungování hlavy mého partnera. O tom, že mi neopětoval "miluji tě", věděli jen blízcí přátelé a rodina, a zatímco někteří byli překvapeni, vzhledem k tomu, jak vážný se náš vztah od začátku zdál být, jiní se mě snažili ujistit, že říkat "miluji tě" je v různých kulturách větší problém a nemusí to nutně nic znamenat. V hloubi duše jsem to věděla lépe. Věděla jsem, že ten pravý člověk pro mě bude mít nulové zábrany vyznat mi lásku a ze své podstaty pochopí, že to potřebuji slyšet, abych se cítila bezpečně.
Myslím, že jsem se ve svém vztahu začala cítit jako podvodnice, která hraje roli někoho, kdo sám sebe přesvědčil, že je v pořádku být s někým, kdo nedokáže říct "miluji tě".
Zpětně si myslím, že jsem se ve svém vztahu začala cítit jako podvodnice, která si hraje na někoho, kdo sám sebe přesvědčil, že je v pořádku být s někým, kdo nedokáže říct "miluji tě". Ale po nějaké době mi to přestalo vyhovovat. Zjistila jsem, že jsem na ta tři malá slova stále citlivější, a najednou mi každý film, který jsem viděla, televizní pořad, který jsem sledovala, nebo rozhovor, který jsem zaslechla, nějak připomínal skutečnost, že jsem ve vztahu s někým, kdo mi z nějakého důvodu nedokázal stejný cit oplatit. Nakonec jsme náš vztah ukončili z jiných důvodů, ale nemůžu si pomoct, ale myslím si, že to v tom nějak hrálo roli. Jak můžete s někým budovat život, když vám ani nedokáže říct, že vás miluje? I když to nakonec bylo oboustranné rozhodnutí - a vzhledem k tomu, že naše životy byly propletené, byl to těžký rozchod -, ještě víc mě to utvrdilo v tom, že se nespokojím s ničím menším, než co si zasloužím. A to pro mě znamenalo někoho, kdo dokáže říct "miluji tě" bez výhrad, bez nátlaku a bez pocitu viny. Onehdy jsem procházela Instagram a uviděla příspěvek z US Weekly, který informoval o páru z televizní reality show Bachelor in Paradise (ano, moje guilty pleasure), o tom, jak chlap neříká "miluji tě" své přítelkyni, se kterou je už dva roky. Podle něj řekl: "Prostě nesnáším říkat to slovo na L, tak jsem si říkal: 'Vymyslíme si jiné slovo, abychom si to nemuseli říkat pořád'." A tak se stalo. Když jsem si to přečetl, nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem s tou dívkou. Jak se tím mohla necítit uražená? Bez ohledu na to, co říká nebo jak "v pohodě" s tím podle svých slov je, pevně věřím, že vyměňovat si s partnerem "miluji tě" je přirozená věc a mělo by k tomu někdy dojít. Stejně tak věřím, že láska by neměla být vynucená, a pokud si myslíte, že to k někomu nikdy nebudete cítit, neměli byste to říkat. Stejně jako neříct "miluji tě" může být zničující, tak i říct "miluji tě", když se činy neshodují se slovy. Narazil jsem na článek z časopisu Time, který se zabýval právě tímto tématem a vysvětloval, že naše moderní vztahy se prostě neřídí stejnými pravidly jako vztahy generace našich rodičů. Podle tohoto článku byly tehdejší vztahy "víceméně lineární" a řídily se obvyklým schématem - randění, výlučné randění, zamilovanost, vyslovení "miluji tě", partnerský vztah, svatba a/nebo rozchod a začátek celého procesu znovu. Nyní je to všechno o šedé zóně nebo nejednoznačnosti. Podle Scotta Stanleyho, profesora psychologie na Denverské univerzitě, je nárůst počtu párů žijících ve společné domácnosti tím, co nazývá nulovým bodem pro nejednoznačné vztahy. Jinými slovy, možná s někým plánujete budoucnost, ale tato budoucnost může být také dočasná. Takže neříkat "miluji tě" je možná jen jeden ze způsobů, jak se chránit před možným zraněním. Ať už byly důvody mého bývalého k tomu, že mi to v průběhu našeho vztahu neřekl, jakékoli, faktem je, že mi to neřekl, ani když věděl, jak moc pro mě znamená, když to od něj slyším. Láska potřebuje čas a lidé se pohybují různým tempem, ale z mého pohledu existuje časový limit, kdy byste měli utnout své ztráty a jít dál. Naučila jsem se to těžkou cestou, ale jsem za ni vděčná, vzhledem k tomu, že mě dovedla k mému manželovi, který, jak s radostí oznamuji, každý den otevřeně verbalizuje svou lásku ke mně.
Zdroje: witanddelight.com, Unsplash.com