Důležitost všímavosti pro seberegulaci a budování odolnosti
Jako lékařka, která se zabývá medicínou mysli a těla, skutečně věřím, že všímavost je nejmocnějším nástrojem, který mám. Sdílím ji se svými pacienty, aby i oni měli k tomuto nástroji přístup. Mindfulness je mocnější než jakýkoli lék, operace nebo jiný lékařský zákrok, přesto si příliš mnoho pacientů ani neuvědomuje, že tento nástroj existuje. Nemusí se radit s praktickými lékaři ani chodit nikam jinam, aby k němu měli přístup. Schopnost být všímavý mají u sebe 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Všímavost by se dala definovat jako "akutní uvědomění". Klíčové je toto uvědomění tady a teď: uvědomění si interakcí, myšlenek, zvuků, vůní atd. v daném okamžiku. Další důležitou složkou všímavosti je zdržet se posuzování. Jde o schopnost přijímat jen to, co je: sedět s vědomím emocí, pocitů, myšlenek a projevů, ať už se nám zdají být na dobrém, nebo negativním místě. Není třeba tyto pocity posuzovat, není třeba se zabývat pocity sebenenávisti nebo sebenenávisti, které kvůli nim vznikají. Můžeme s nimi prostě být. Toto cvičení klidu, schopnost jednoduše zůstat vědomý - ať už si uvědomujeme cokoli - s přijetím má velký přínos jak z fyzického, tak z emocionálního a duševního hlediska.
Podle mého názoru má mindfulness největší vliv na to, že nám umožňuje seberegulaci a budování odolnosti. Mindfulness může ovlivnit například přežívání, které se běžně váže k úzkostem nebo depresím, kdy zažíváme opakující se negativní myšlenky. Mindfulness nám pomáhá tyto hlasy utišit a soustředit se. Kromě toho nám pomáhá zlepšit naši pracovní paměť. A pokud jde o kardiovaskulární systém, snižuje krevní tlak a srdeční frekvenci. Snižuje také hladinu neurotransmiterů, jako je adrenalin, noradrenalin a kortizol. Snižuje zánět a pomáhá zvyšovat imunitu. Proto je mindfulness jako nefarmakologická terapeutická intervence jednou z věcí, se kterou své pacienty vždy seznamuji a povzbuzuji je, aby se o ní dozvěděli více.
Pro ilustraci významu mindfulness se podívejme na emoci, jako je hněv. Myslím, že se hněvem se může ztotožnit každý - všichni víme, jak se tento emoční stav mysli projevuje. Co s ním tedy děláme? Upozorňuji, že nemluvím o tom, že se snažíme hněv potlačit nebo předstírat, že se neděje, protože je tu, ať už je jeho spouštěčem cokoli. Ale když lidé čelí situaci, která ho vyvolává, chtějí se obvykle cítit potvrzeni hněvem jako emocionální reakcí - chtějí u něj zůstat a ospravedlnit ho. A tak si vytvářejí příběh, který narůstá a narůstá, a hněv se začne cítit oprávněnější, než si původní situace vůbec zasloužila.
Máme moc zvolit si jinou cestu. Můžeme si říct: "Dobře, odřízl mě" nebo "Byla na mě hrubá". A můžeme začít tím, že budeme mít s danou osobou soucit . Můžeme vzít v úvahu, že má možná těžký den. Možná spěchají se svou ženou do nemocnice, protože má brzy rodit. Nebo se v jejich životě děje něco, co je prostě trápí. Můžeme se rozhodnout, že začneme s touto úvahou a nebudeme se tolik pohoršovat nad tím, co bylo řečeno nebo uděláno. Tím, že dáme své mysli prostor, aby si vytvořila jiný příběh o tom, proč k oné náročné interakci nebo situaci došlo, můžeme dovolit, aby se náš hněv rozptýlil.
To je vlastně to, co dělá mindfulness. Mindfulness nám umožňuje na chvíli se zastavit a zůstat s jakoukoli situací. Nemusíme kolem ní vytvářet negativní příběh ani ji soudit; můžeme ji na chvíli nechat být. A pak můžeme vyvolat vlastnosti, které všichni máme, a uplatnit je ve svém životě. Můžeme se zaměřit na to, abychom byli milující; můžeme mít soucit a empatii, že? Tyto pocity a emoce můžeme aplikovat na jakoukoli situaci, aby nám pomohly neutralizovat náš hněv.
Je důležité, aby pacienti pochopili, že jejich emoce je nemusí ovládat. Máme kontrolu nad tím, jak se rozhodneme reagovat na jakoukoli situaci, pokud jde o náš postoj a chování. Když praktikujeme všímavost, naše emoce - brána do nevědomí - se mění, protože přetáčíme naše neuroobvody a měníme mechanismus reakce. Obvykle jsou naše reakce okamžité, automatické reflexy, ale když jsme všímaví, můžeme si místo reakce skutečně dovolit reagovat.
Mnoho pacientů si myslí, že se jim věci dějí: můj stres , moje práce, moje děti, moje prostředí atd. Pacientům vždy říkám, že stres je práce zevnitř. Jsou přítomny okolnosti, které se mohou stát každému; všichni se musíme vypořádat se situacemi, které vyvolávají negativní emoce. Ale to, co nás skutečně ovlivňuje na buněčné nebo fyzické úrovni, není naše vnější potrava, ale naše vnitřní reakce. Jde o to, jak se rozhodneme reagovat na jakoukoli situaci. Můžeme ovlivnit příběhy, které si kolem ní vytvoříme - nad stres em máme absolutní kontrolu!"
Zdroje: mindworks.org, Unsplash.com