Zpočátku pro mě bylo snadné ukázat na manžela každým prstem a palcem u nohy, že zničil naše desetileté manželství.
To on mě podvedl a odešel, aniž by se ohlédl.
A dlouho předtím mě opakovaně odstrkoval a rozhodl se zahrabat do své práce, aby se vyhnul tomu, co se s námi dělo doma.
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
Vyčítání bylo mým mechanismem, jak se vyrovnat s prvními těžkými měsíci našeho odloučení, a "jak se opovažuje (zalapat po dechu!)" byla moje mantra.
Shromáždila jsem celou armádu příznivců, kteří byli stejně jako já naprosto, naprosto a naprosto zděšeni drzostí -drzostí tohoto muže.
Protože to, že je prolhaný, podvádějící, rodinu opouštějící člověk, zjevně přebíjí cokoli, co jsem v uplynulých deseti letech udělala našemu manželství. Že?
Špatně.
Měsíce jsem se bránila jakékoli vině na krachu svého manželství a držela se obrazu, který jsem si o sobě malovala jako o jemné, obětavé a trpělivé manželce.
Teprve když jsem našla terapeuta, který mě upozornil na mé hlouposti, byla jsem nucena se na své nedostatky podívat z nadhledu.
Nebylo to hezké.
Tady jsou chyby, kterých jsem se jako manželka v manželství dopustila a které vedly k mému rozvodu.
Kéž vám to poslouží jako varování. Než bude pozdě.
Milovat vlastní děti je snadné. Vyžaduje to jen velmi málo úsilí a ony vás zbožňují, ať se děje, co se děje.
Manželství je pravý opak: je to práce. A kdykoli mi manželství začalo připadat jako práce, odhlásila jsem se a vyrazila s dětmi do dílny Build-A-Bear nebo do vědeckého muzea.
Často jsem tato dobrodružství plánovala, když jsem věděla, že manžel nemůže jít (a zkazit mi tak příjemné chvíle).
Říkala jsem si, že je to v pořádku, protože stejně raději pracoval a na rodinných výletech se vždycky tvářil nevrle.
Většinu nocí jsem se s nimi raději mazlila v naší posteli a vinila z toho jeho pozdní noční spaní a chrápání.
V důsledku toho jsme spolu skoro nebyli sami a nikdy jsme neměli rande bez dětí. No, možná jednou za rok na naše výročí.
2. Nestanovila jsem (ani nevynucovala) rodičům hranice.
Bývali u nás doma často, někdy přijeli bez ohlášení a rovnou vešli.
"Pomáhali" v domácnosti a dělali věci, o které jsme je nikdy nežádali, například skládali prádlo (samozřejmě špatně).
Vydávali jsme se s nimi na dovolenou. Před námi opravovali naše děti.
Moje vlastní obavy, že rodiče naštvu, mi bránily udělat čáru v písku a požádat je, aby ji nepřekračovali.
Párkrát, když jsem se postavila za autonomii své rodiny, jsem v budoucnu na své rodiče neměla stejný metr.
Můj manžel si doslova vzal celou mou rodinu.
3. Vykastrovala jsem ho.
Myslela jsem si, že láska je o upřímnosti, ale všichni víme, že pravda bolí.
Jak jsme se v našem vztahu stávali pohodlnějšími (čti: línějšími), přestala jsem se ho snažit zbavit ostychu.
Mluvila jsem na své kamarádky, na svou mámu, na své spolupracovníky. Všem. Těm. Time.
"Věřila bys, že to neudělal?" a "Proč proboha udělal TOHLE?"
Místo toho, abych budovala jeho ego, jsem po něm šlapala. Často jsem ho zlehčoval, říkal jsem, že jeho práce je nedůležitá, a jeho přátele jsem odmítal jako "povaleče".
Vyčítal jsem mu, že dělá věci špatně, i když je upřímně řečeno prostě nedělal mým způsobem.
Občas jsem s ním mluvil jako s dítětem. Kontrolovala jsem rodinné finance a grilovala jsem ho kvůli každé penci, kterou utratil.
A v ložnici - ano, uhodli jste - to všechno dělal taky špatně a já se mu to nestyděla říct.
Jak se naše manželství rozpadalo, přistihla jsem se, že neustále hledám chyby a nedostatky, abych mohla ospravedlnit svou nadřazenost.
Konci jsem k němu měla nulovou úctu a ujistila jsem se, že to ví a cítí to každý den.
4. Nenamáhala jsem se naučit hádat správným způsobem.
Vím, že to zní divně, když naznačuji, že existuje správný způsob boje. Ale je.
Měl jsem tendenci udržovat v našem domě klid tím, že jsem mlčel, když mě něco opravdu trápilo.
Jak si dokážete představit, všechny ty drobnosti, které mě vytáčely, přerostly v obrovskou potlačovanou kouli hněvu, která občas vybuchla v obrovském, opravdu děsivém záchvatu vzteku podobnému Hulkovi.
A tím vztekem myslím vztek ve smyslu klinické definice duševního zdraví.
Poté jsem svůj vztek ospravedlňovala tím, že žena toho snese jen tolik. Když se ohlédnu zpět, byla jsem během těch epizod strašná žena.
Tuto mea culpa nepíšu s nadějí, že získám svého bývalého zpět, nebo dokonce chci jeho odpuštění.
Píšu to proto, že nemůžu uvěřit, jak dlouho jsem strkala hlavu do písku.
Doufám, že i ostatní ženy vytrhnou tu svou a pořádně se rozhlédnou kolem sebe.
A i když mě stále bolí, že se můj manžel rozhodl řešit naše problémy v posteli jiné ženy, když by mu možná pomohl nějaký rozhovor a poradenství, naprosto přesně vím, že moje chování bylo součástí toho, co ho tam dotlačilo.
Zdroje: yourtango.com, Unsplash
.jpg)
