Nahlédnutí do historie - John Locke

Kdo byl John Locke (stručně)?

John Locke byl anglický filosof, jeden z nejvýznamnějších filosofů své doby. Narodil se 29. 8. 1632 ve Wringtonu a zemřel 28. 10. 1704 ve městě High Laver. Jehož díla jsou dodnes chápána jako základ moderního filosofického empirismu a politického liberalismu. On sám byl ve své době brán jako inspirace jak pro evropské osvícenství, tak pro ústavu Spojených států. Svým filosofickým smýšlením se podobal zakladatelům moderní vědy, obzvláště Robertu Boyleovi, siru Isaacovi Newtonovi a mnohým dalším členům Královské společnosti. Sám Locke si zakládal zejména na představě sociální smlouvy mezi občany a také na důležitosti tolerance, především v náboženských otázkách. Mnoho jeho myšlenek v oblasti politiky, bylo přijato v Anglii po slavné revoluci v letech 1688–89, ale i ve Spojených státech po vyhlášení nezávislosti země roku 1776. Odjakživa byl vynikajícím studentem. Roku 1663 byl jmenován cenzorem v Christ Church. Měl tedy úlohu dohlížet na studium a disciplínu tamějších vysokoškoláků, a kromě toho i pořádal řadu přednášek. Vzniklé eseje o zákonu přírody (poprvé publikované v roce 1954) jsou jakýmsi prvním vyjádřením jeho filozofických názorů. Z nich pravděpodobně dva nejdůležitější byly jeho závazek k zákonu přírody, přirozený etický zákon, který podporuje správnost či nesprávnost všeho lidského chování, další jeho výjimečný názor zahrnoval jeho postoj k empirickému principu, že všechny znalosti, včetně těch etických, vznikají ze zkušeností, takže nejsou vrozené. Jeho nejslavnějšími děly, do kterých pozoruhodně vtiskl své myšlenky jsou Druhé pojednání o vládě, Dvě cesty k vládě, Esej o lidském porozumění, Eseje o zákonu přírody, Dopis o toleranci, Některé myšlenky na vzdělání a Rozumnost křesťanství.

Právo na revoluci podle Locka – Druhé pojednání o vládě

Locke o politické společnosti velmi dobře uvažuje zejména ve svém díle Druhé pojednání o vládě, konkrétně v kapitole VIII. Zde vyčnívá hlavně ta jeho myšlenka, že ve společnosti by mělo, s výjimkou přírodních zákonů, převládat právo většiny. Zákonodárný orgán je podle Lockeho mínění, ústřední, nicméně nemůže vytvářet zákony, které by porušovaly zákony přírodní, a sice proto, že vynucování přírodních zákonů jsou podkladem pro celý systém. Lockeho představa o všech zákonech zní následovně: všechny zákony musí platit pro všechny občany stejně, nikdo nesmí být upřednostňován. Daně musí být vysoké jen se souhlasem většiny a musí být jen v takové výši, aby bylo dosaženo státních cílů. Pokud tyto zákony vláda nedodržuje, pak jsou občané oprávněni vydobýt si svá práva zpět, a to třeba i násilím, tedy i revolucí. Mínil, že mnoho lidí té doby si myslelo, že lidé narození pod určitou vládou nemají právo se jí bouřit a nutně se jí musí podřídit. Na to Locke dokázal šikovně reagovat otázkou, jak monarchie vůbec vznikají. Podle něj se totiž každá monarchie odvíjela právě od svobodných lidí. Každý člověk narozený pod určitou vládou je natolik schopen a svoboden k tomu, aby mohl sám vládnout nové říši. Locke zde odkazoval na historii, kdy lidé byli schopní oprostit se od svých vlád a zřídit vlády nové. Takto podle Locka právě vznikaly nové státy a množily se. Pokud byly slabé, byly pohlceny státy silnějšími a naopak. Ty silné se pak zase rozpadaly na menší panství. To považoval za jasný důkaz svědčící proti svrchovanosti jednoho člověka a proti dědění vlád. Locke také tvrdil, že narození pod určitou vládou pro svobodu lidí neznamenalo žádnou velkou překážku, než kdyby se narodili mezi domorodci. Proti námitce, že lidé jsou narozeni pod nějakou vládou, a tudíž jí jednoznačně musí být poddáni Locke namítal, že právě ten, kdo toto tvrdil, kdysi promarnil svou svobodu a šanci na oproštění se poddanství vůči vládě svého pána. To, že ten, kdo ve svém životě učinil různé závazky vůči své vládě je jimi také vázán, je sice pravda, ale co také zmiňuje Locke, je fakt, že takový člověk svými závazky vůči vládě nijak nezavázal své potomky. To byl fakt dříve mnohokrát opomíjený. Jediné, co tehdy správně platilo bylo to, že takovému potomkovi připadl jako dědictví nikoliv otcův závazek, ale zdědění otcova majetku po otcově smrti. Lidé toho podle Locka příliš nevšímali, protože tento jejich „souhlas“ byl udělován po řadách a po dovršení zletilosti každého jednotlivce, a protože se domnívali, že vůbec není udělován či není příliš důležitý. Tím dali najevo, že se se svou podřízeností smířili.

Panovníci samotní této situaci podle Locka rozuměli zcela jinak. Nepřivlastňovali si moc nad svými poddanými kvůli moci, kterou měli nad svými otci. Locke jim oponoval tvrzením, že dítě, které se narodí není poddané vládě, ale jen a pouze svému otci. Když dospěje, může si vybrat poddanství u jaké vlády chce.

Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko

Jedině výslovný souhlas činí člověka ve společnosti dokonalým člověkem poddaným dané vládě. Problém Locke ovšem spatřoval v tom, že lidem tehdy dělalo problémy rozpoznat tichý souhlas. Tento problém řešil v tvrzení, že každý kdo je poddaný nějaké vládě, kdo je jí poslušný, tiše souhlasí s jejím jednáním. To nejlépe vystihuje Lockův následující citát:

„A k tomu pravím, že každý kdo je v držení nějaké části vlády nebo jí užívá, dává tím svůj tichý souhlas a je potud zavázán k poslušnosti zákonů té vlády, pokud toto užívá, tak jako kdokoli pod ní, ať toto jeho držení půdy patří jemu a jeho dědicům navždy nebo jako obydlí jen na týden či ať pouze cestuje svobodně na veřejné silnici. A ve skutečnosti se to vztahuje na kohokoli, pokud již jen pobývá na území té vlády.“

Každý člověk, který se zapojí do nějakého státu tím, že se s ním spojí, včleňuje se tím také do určitého společenství, kterému následně podřídí svůj majetek, který již vlastní či teprve vlastnit bude a hlavně majetek, který nevlastní jiná vláda. Lockovo tvrzení o tomto je vyjádřením o jakémsi rozporu, když zvážíme, že by bylo rozporuplné, kdyby daný člověk vstoupil do společnosti pro vlastní zabezpečení své vlastní a zároveň by od této společnosti očekával, že jeho půda bude spravována podle zákonů této společnosti, a že by mu měla být odebrána z vlastnictví. Z toho vyplývá, že člověk, který byl svobodný, a majetek, který držel ve svobodném vlastnictví, spojují se s oním státem a stávají se oba poddanými daného státu, dané vlády. Kdo tedy v tomto státě zdědí nějaký majetek, nebo ho koupí či jinak užívá, musí být obeznámen s tím, že se zároveň musí podřídit vládě tohoto státu.

Nicméně vláda měla přímou pravomoc pouze nad půdou, tzn., že když se nějaký vlastník oné půdy, který dal vládě svůj již zmíněný tichý souhlas, hodlá svého majetku vzdát, může tak udělat a zároveň se tím připojit k jinému státu nebo dokonce založit stát nový na místě, které je svobodné a neobsazené. Ovšem ten, kdo státu dal výslovný souhlas, že do něj náleží, musí jej dodržovat tím, že bude vždy jeho poddaným a již nikdy nenabude zpět svou volnost., mimo případu, kdyby se vláda rozpadla, což se dělo jen výjimečně.

Ačkoliv to tak z Lockova vyjádření možná vyznívalo, tak tím, že se člověk podřídil nějaké společnosti, resp. země a jejím zákonům, tak ani to ho stále nečiní členem této společnosti. Podle Locka se v tomto případě jedná o jakousi jeho místní ochranu. Z toho vyplývá, že cizinci žijící v nějakém státě a dodržující jeho zákony, se přece nestávají jeho poddanými či členy. Podle Lockova mínění se právě toto a s tím spojená práva, jakož i právo na revoluci týká začátku politických společností a souhlasu, který činí člověka členem nějakého státu.

Politická teorie podle Locka

Definice politické moci podle Locka je taková, že ti, kdo jí mají, jsou oprávněni ustanovovat zákony mocenskými prostředky společnosti za účelem veřejného blaha. Přirozený zákon podle Locka znamená nadpozitivní právní předpisy. Státní moc sice Locke označoval takřka za posvátnou, nicméně ne za absolutní, neboť podle něj závisela na účastnících společenské smlouvy a byla vázána na obecný blahobyt. Sama státní moc pak byla vázána přirozeným právem. Záměr státní moci zároveň určuje její hranice. Sahá přesně tak daleko, jak to umožňuje obecné blaho. Samotnou moc lidu nadřazoval moci vládní a také zdůrazňoval možnost měnit či odvolávat moc zákonodárnou. Moc vládě byla propůjčena za určitým účelem, a když jej porušuje, ztrácí tak svou legitimitu. Dochází k tomu v případě, kdy vláda nějakým způsobem narušuje život občanů, ale také v případě, že se pokouší nastolit ve státě absolutní moc. Podle Locka takto docházelo k oprávnění násilného svržení absolutismu k němuž došlo v nedávné revoluci. Pokud se absolutní moc snažila etablovat bez využití právních prostředků, zavládl ve společnosti stav bezpráví. To již podle Locka bylo důvodem k revoltě. Návrat k přirozenému stavu sám Locke považoval za možný, v některých případech dokonce za oprávněný. Podle Locka nebyl důvod k nastolení společenské smlouvy, aby se společnost vyhnula válce jediný. Dalším důvodem totiž byla rovnoprávnost mezi občany. Proto podle Locka bylo nutno počítat i s válkou, aby rovnoprávnost byla chráněna. K revoluci se Locke stavěl spíše pozitivně, neboť ji považoval za prostředek k nastolení konstituční monarchie. Tento názor vysvětloval jako nárok na sebezáchovu. Určitá práva musela zachovávat jakékoli zřízení. Tato práva Locke nazýval jako za přirozená. Nejlépe to dokazoval ve svém smýšlení o právu na vlastnictví, které považoval za přirozené a závazné již v přirozeném stavu.