Život ve Vancouveru v období pandemie

Foto: gulu.cz

Život ve Vancouveru v období pandemie

Leden 2020

O novém neznámém viru slýcháme ze zpráv. Mluví se o tom, ale bereme to stále na lehkou váhu. Přeci jen, čínský Wuhan je od nás poměrně daleko. Pořád věříme a doufáme, že se nás to na západním pobřeží Kanady netýká.

Únor 2020

Ve zprávách se objevují první případy ve Vancouveru. Jsou to zejména ojedinělé případy lidí vracejících se z Wuhanu, nebo jejich spolubydlících. Přibývají případy nakažených lidí vracejících se z Íránu, Indie a Hong Kongu.

Březen 2020

11. března je vyhlášena pandemie s názvem COVID-19. Den na to Britská Kolumbie vyhlásí doporučení necestovat, pokud to není nezbytně nutné (což se dá vykládat různě). Každý, kdo se vrátí ze zahraničí, musí do 14-denní karantény. Britská Kolumbie (5,1 milionů obyvatel) má 53 potvrzených případů. Všichni, kdo mohou, začínají pracovat z domu, na základě vládních doporučení zůstat, pokud možno, doma, a nevycházet. Neustále čteme a slyšíme: „Udržujte si rozestupy“ a „Myjte si ruce“. Každý pracovní email je zakončený slovy: „Stay safe and healthy“. V obchodech není možné sehnat toaletní papír.

Veškeré sešlosti nad 50 lidí jsou od půlky března zakázány. 17. března se vyhlašuje nouzový stav, většina studentů už v tuto chvíli do školy nechodí. Premiér Britské Kolumbie vysílá zprávu všem Kanaďanům: „Je čas vrátit se domů.“

Na konci března máme už 1013 potvrzených případů a 24 úmrtí.

Od dubna 2020

Měla jsem začátkem dubna naplánovanou dovolenou – navštívit po roce rodinu v Česku. Nikdo jsme ale nevěděl, jak se bude situace vyvíjet. Byla jsem v tu dobu už na „home office“ a mí nadřízení měli obavy, abych se mohla vrátit zpátky. Dovolenou odkládám na říjen a doufám, že v tu dobu už se situace stabilizuje. To se ale bohužel nestane.

Spousta lidí je nárazově propuštěna nebo jim je snížený plat na dobu neurčitou. Kanada na situaci svižně reaguje s podporou „CERB“ pro lidi, kteří přišli kvůli pandemii o práci, a to včetně lidí na dočasných pracovních vízech, jako já. Patřím mezi ty šťastnější a o práci, vzhledem k povaze našeho podnikání, nepřicházím.

V období května – června se podniky (restaurace, kavárny, kadeřnictví, salóny apod.) znovu otevírají, s tím, že musí splňovat konkrétní pokyny na vzdálenost mezi zákazníky a nošení roušek. Děti se mohou vrátit do školy, ale je to dobrovolné.

Nadřízený mi posílá video vytvořené Čechy: „Moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě“ a chválí, jak to děláme dobře.

V parcích a na ulici vídáme neustále mnoho lidí bez roušek. Roušky v MHD se povinně zavedou až v druhé polovině srpna. Navzdory vládní snaze malé podniky podpořit, vidíme mnoho z nich krachovat. Lidé se účastní protestů proti nošení roušek a omezování svobod.

Já v srpnu začínám opět dojíždět do práce, nicméně plánovaný let do ČR se stává nesmírně stresovým. Let byl několikrát zrušen a odložen. Kamarádka se ale úspěšně v září vrátí z Francie, kam jela za stejným účelem jako já, a tak se navzdory názorům všech okolo rozhodnu letět. Do poslední minuty ale nevím, zdali se let uskuteční. Situace v ČR je v tuto dobu velmi špatná, navíc většina plánů na navštívení kamarádů padá. Uvědomuji si, že v tuto chvíli poletím hlavně za rodinou, protože nejspíš nebudu ani moct opustit okres. Každodenní změny, příkazy a zákazy pana Babiše a Prymuly situaci nepomáhají. Všichni se modlíme, ať se v pohodě dostanu zpátky do Vancouveru, kde mám práci jistou.

Nakonec si pobyt v ČR o pět dní zkrátím ze strachu a nervozity, abych se dostala zpět. V tu dobu jsem ještě nemusela podstoupit jediný test, pouze po návratu nastoupit do 14-denní karantény. Po úspěšném návratu do Vancouveru se mi nesmírně uleví.

Okolo listopadu začnou být nařízení ve Vancouveru opět striktnější. Máme se vídat jen s lidmi ze své domácnosti a neopouštět region pod hrozbou pokuty. Do restaurace stále můžeme, ale pouze se členy své domácnosti (což nicméně nikdo nekontroluje). Začínají se projevovat důsledky dlouhodobých nařízení a strachu z nemoci – lidé, kteří žijí sami, upadají do depresí, na ulicích dochází k předávkování drogami z nekvalitních surovin (kolem 5 lidí denně!), jelikož běžné cesty obchodování s nelegálními drogami jsou omezeny uzavíráním hranic.

Zavede se taky nové pravidlo pro lidi vracející se z dovolené – povinná karanténa v hotelu po dobu tří dnů za cca 2000 CAD. Lidé zuří, protože to podle nich zvýhodňuje vyšší vrstvu. Spousta rodin splácí hypotéky na neuvěřitelně drahé nemovitosti a nemůže v nich přečkat první dny karantény.

Ukazuje se, že spousta lidí začne finanční podpory CERB v období pandemie zneužívat, jelikož na 2000 CAD měsíčně spousta lidí v normálním zaměstnání nedosáhne, a tudíž nemají motivaci se do zaměstnání vracet, i když mají možnost. Úroveň nezaměstnanosti tak ve Vancouveru během podzimu vzroste na přes 10 %. Lidé ze zahraničí mají stále možnost využít programy „Working Holiday“ a „Young Professionals“ na rok práce v Kanadě, musí mít však pracovní nabídku v ruce, což v minulosti pro Working Holiday povinné nebylo. Získat pracovní nabídku ze zahraničí je nesmírně těžké, je to náročné i když u ve Vancouveru jste.

Všímám si, že ačkoliv jsou roušky v MHD povinné, nejsou vynutitelné, a tak často cestuji s bezdomovci bez roušek. Je to jedna z věcí, která mi opravdu vadí. Za městskou hromadnou dopravu zaplatím zhruba 100 CAD měsíčně a asi nemusím zmiňovat, že konkrétně tito lidé za ni neplatí.

Jinak jsem ale nesmírně vděčná, že tu stále žijeme tak nějak „normálně“. Můžeme do restaurace a na kafe. Když si zarezervujeme místo, můžeme do bazénu a ke kadeřnici. Chybí mi rodina a přátelé, zvláště když nevím, kdy budu mít možnost je zase vidět. Ale musíme doufat. Snad bude líp.

Podobné články

0 Komentářů

Napište komentář