Žijeme v uspěchaném světě. Času se zdá být stále méně a méně a někdy si přejeme, aby měl den alespoň 48 hodin. Naše životy jsou neustále ovlivňovány médii a lidmi v nich. Prostřednictvím médií je na nás stále vyvíjen tlak. U někoho se nám zdá, že má lepší život, někdo vypadá, že dělá více než my a někdo se nám zdá šikovnější než my. Máme tedy stálou potřebu něco dělat a být lepší a lepší. S tím může být často spojená úzkost, která nám sama o sobě říká, že jsme v nebezpečí a něco bychom s tím měli okamžitě dělat, abychom se udrželi v bezpečí.
A protože je úzkost nepříjemná, většina z nás s ní opravdu začne něco dělat. A to okamžitě. To je přeci jasné – když se necítíme dobře, máme potřebu z tohoto stavu utéct. Problém však je, že i když to může fungovat teď, později to přinese jen více úzkosti.
Krátkodobé vyhýbání se úzkosti vede k dlouhodobému udržení úzkosti. Jednoduše řečeno, když uděláte něco pro vyřešení úzkosti, váš mozek se dozví, že to, co považoval za nebezpečné, opravdu bylo nebezpečné. Dále mu dojde, že jediným důvodem, proč jste přežili, bylo to, že vám mozek způsobil úzkost a vy jste s tím něco udělali.
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
Co je tedy nejlepší udělat v reakci na úzkost? Je to zdánlivě jednoduché: nic.
Nedělejte s vnímaným nebezpečím vůbec nic. Místo toho pokračujte ve věcech, které právě děláte a kterými vyplňujete svůj čas. Nedávejte úzkosti šanci a odmítejte jí.
To se samozřejmě lehce řekne. Je to ale velmi těžké, když na vás mozek křičí, že je tu veliké nebezpečí. Ale dobrou věcí je, že pokud opravdu nebudete dělat nic, váš mozek si zvykne a bude úzkost filtrovat pryč.
Přemýšlejte o tom takto: představte si, že jste generálním ředitelem velké společnosti. Řekněme, že k vám přijde viceprezident pro výrobu a řekne: „Šéfe, máme v továrně velký problém! Mnoho strojů je rozbitých! Potřebujeme vaši pomoc, co budeme dělat ?!“
Řekněme, že vaše odpověď zní: „Páni, to zní jako velký problém. To je opravdu důležité, takže zruším své plány na tento den a osobně s vámi přijedu do továrny, abych to pomohl vyřešit.“ Až bude v továrně další problém, co udělá viceprezident výroby? Znovu za vámi přijde.
Nyní si řekněme, že se stane totéž, ale máte jinou odpověď. Přijde k vám viceprezident a říká: „Šéfe, máme dole v továrně velký problém! Mnoho strojů je rozbitých! Potřebujeme vaši pomoc, co budeme dělat ?!“ Nyní řekněme, že vaše odpověď zní: „No, to je vaše práce, mám teď důležitější věci, které musím vyřešit. Můžete na to přijít sami.“
Až bude v továrně jiný problém, co udělá viceprezident výroby? Nebude vás obtěžovat, nechá si problém pro sebe a vyřeší ho sám. Váš mozek funguje stejným způsobem: když úzkosti věnujete pozornost, předpokládá, že je situace opravdu důležitá a že na ni chcete upozornit. Do budoucna vás tedy ještě více upozorní.
V tom je umění nedělání ničeho, když cítíte úzkost. Zkuste to na chvíli a uvidíte, co se stane: pokud vás bude mozek upozorňovat, že je zde úzkost – ta nebezpečná a důležitá věc – zkuste pokračovat v dosavadní činnosti a poté si všimněte, co se stane. Přesměrujte svou pozornost a duševní úsilí spíše na to než na úzkost. Postupem času (pokud to budete dělat důsledně) váš mozek začne znervózňující obsah filtrovat.
Zdroje: psychologytoday.com Unsplash
