Nejlepší láska je ta nudná.
Vyrůstáme v domnění, že láska je zběsilá. Vzteklá. Zuřivá. Filmový kolovrátek o běhání do vody, držení se za ruce a rychlém muchlování a kousání do rtů a horkých pocitech a řasence a pozdních nocích a časných ránech, kdy popíjíme kávu a mluvíme o budoucnosti v dlouhých, zoufalých nitkách vášně.
Pokud potřebujete příklad, tak jsem si v sedmnácti letech do deníku napsal následující:
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
"Kyle Knox [jméno změněno, abychom byli upřímní, já sám] mi onehdy nechal komentář na MySpace. S tím klukem jsem nemluvil už rok. A přitom je to ten nejvíc sexy kluk na planetě, který je tu dodnes. Chybí mi. Opravdu mi chybí. Chybí mi, když sedím ve třídě a zírám na každý jeho pohyb. Je to jediný smysl zábavy, který jsem tam za celý školní den měla. A bylo to úžasné. Přála bych si, abychom byli bláznivě zamilovaní. Nemůžeme se nabažit vzájemné lásky."
Střední škola byla bouří spojování bodů a kódování vztahů. Nemluvila jsem o ničem jiném než o klucích. Stránky a stránky a stránky byly věnovány pouze maturitnímu plesu. Představovala jsem si, jak se do někoho hluboce zamiluju, jako když důvěra padá do vodopádu. Očekávala jsem, že horečná láska se stane jako lusknutí prstu: "KRÁK! Výtečně popíráš, že bys někdy milovala sama sebe tak, jako miluješ jiného člověka! Velká gratulace!"
Takhle ovšem vztahy nefungují. Dá to práci. Vyžadují otevřenost, trpělivost a mlčení. Práce nemusí být nepravidelná a napěchovaná krátkými extrémy horka a chladu. Práce vyžaduje čas. Práce může být nudná. Může být horká.
Moje láska je všechno tohle. Je třeba na ní pracovat. A sakra, je to nudná, krásná věc.
V květnu jsem se zasnoubila. Byli jsme spolu šest let. Jeli jsme po pobřeží z Portlandu do San Diega. Požádal mě o ruku na balkoně našeho hotelu, zatímco jsme popíjeli Ballast Point a já mu četla úryvky ze svého zápisníku z cest. Ten okamžik nás dokonale naplnil. Byli jsme sami. Zásnuby nebyly žádná podívaná. A já se tak rozplakala štěstím, až jsem si myslela, že si to rozmyslí. Potom jsme jedli mizernou pizzu v Gaslamp District, zírali na prsten a chechtali se na sebe pod zářivkami. "Co budeme dělat teď?" Vzpomínám si, že jsem se ho v jednu chvíli zeptal a on se na mě podíval a zasmál se: "Zaplať to."
Nedokážu přesně určit okamžik, kdy jsme se do sebe zamilovali. Pro mě naše okamžiky splynuly, malé střípky jejich obrazu jsou jako steh. Jednoho dne ty okamžiky sešily celou přikrývku, najednou dost teplou na to, aby nás oba přikryla. Joan Didionová v knize Rok magického myšlení napsala, že nevěří v obecný pojem zamilovanosti. Prostě věděla, kdy chce mít někoho nablízku; strávit s tím člověkem život. Takže láska je možná věc načasování. Možná je láska o prostoru. Správný druh "lásky" je tak stálý, stabilní a jednoduchý, že pro slovutného člověka a ducha, jako je Didionová, je obtížné definovat jeho bezstarostnost.
Vášeň vyprchá. Spontánnost nás může dostat do problémů. Neustálé ptaní se "Co budeme dělat dál?" dá vztahu pilulku jako každý špatný svetr, který se vám otírá o podpaží. Dobrá láska je nudná. Dobrá láska je sedět v úterý po práci v tichosti, sedět loket na loket v zatuchlém baru a sledovat mistrovství celebrit v bowlingu, dělit se o pizzu, nacházet útěchu při jízdě autem, protože posloucháte nahlas dobrou hudbu a on se snaží rapovat a vy se smějete s ním. Tyhle chvíle jsou stabilní a spolehlivé. Jsou bezpečné. Jsou nudné.
Vášeň vyprchá. Spontánnost nás může dostat do problémů. Neustálé ptaní se "Co budeme dělat dál?" dá vztahu pilulku jako každý špatný svetr, který se vám otírá o podpaží. Dobrá láska je nudná.
Na svém snoubenci se mi líbí, že se v tomto druhu lásky cítí velmi dobře. (Poznámka spisovatelky: Říkat mu snoubenec je pro mě super divné a zní to trochu nabubřele? To slovo dokonale doplňuje prostředníček dokazující všem ostatním, že jste se zamilovali. Ne? Každopádně.) Nečeká, že budu jeho bombastická milenka. Očekává, že budu já - tepláky a román Petea Hamilla s pantoflemi, které si můžu ohřát v mikrovlnce, aby mi jejich levandulová zrníčka hřála prsty po celou zimu. Samozřejmě ho tu a tam dokážu překvapit, ale je šťastný, když si dělám, co chci. A on je ještě šťastnější, když si dělá svoje věci.
Můj oblíbený příklad se stal hned na začátku našeho vztahu. Mým jazykem lásky je "fyzický dotek" a jeho "služba". Raději mi ráno nastartuje auto, než aby mě celé hodiny hladil po lžičkách. Přesto se stále mazlíme. Jednou se během mazlení převalil, aby vstal a šel na záchod. Trochu jsem se na prázdné místo na posteli vynadívala a on řekl: "Brittany, teď už musíš bojovat sama." A tak jsem se na něj podívala. Rozesmálo mě to; když se teď ohlížím zpátky, uvědomuji si, jakou měl pravdu. I když se nesnažil nic naznačit.
Nikdo jiný není zodpovědný za to, aby mě bavil. To je moje výsada! Stejně tak není povinností mého snoubence, aby mi poskytoval neustálý romantický hédonismus - to přenecháme seriálu The Bachelor. Grandiózní vyznání lásky, cestování a dárky by neměly být očekáváním lásky. Očekáváním lásky by měl být respekt a jejich čas - naslouchání, sdílení příběhů, mlčení, podpora, ranní vaření kávy, skládání ručníků, vynášení odpadků. Nudné věci.
Neříkám, že ve vztahu nemůžete zažít žádné překvapení. Nebo zůstat úplně potichu. Hádáme se. Mám svůj názor. On má svůj. Máme hloupé chvilky, kdy jsme měli společné rozhodnutí promyslet trochu jinak. Ale najdeme způsob, jak do našeho vztahu vnést i vzrušení. Neříkám, že to není důležité.
Nuda dodává větším okamžikům ve vztahu ještě větší náboj. Když se rozhodneme pro výlet, jsme oslněni tím, co nám nové místo dává. Pozorujeme spolu svět úplně novým způsobem. Jsme osvícení a šťastní, vděční za to, že si můžeme odpočinout od všednosti. Tyto okamžiky jsou tak silné na pozadí šedi všedních dnů; cestování nás činí lepšími, vděčnějšími, bližšími domovu.
Nejlepší láska je ta nudná. Musí být. Tak to má být.
Nejlépe to napsala Samantha Irbyová ve své knize Nikdy se nesetkáme v reálném životě:
"Skutečná láska. . . . Není to hra, jejímž pravidlům nerozumíte, ani test, na který jste se nikdy nenaučili. Nikdy tě nenechá přemýšlet... co bys mohl udělat, aby se vrátila domů a zůstala tam. Je to kurva nuda, kámo. Nechodím kolem utápějící se v neklidu a nečekám, až mi spadne druhá bota. . . . Tohle mi připadá bezpečné, pevné a předvídatelné. A bezpečný. Je to nuda k posrání. A je to to nejlepší, co jsem kdy cítil."
Zdroje: witanddelight.com, Unsplash
