Angela Merkelová a jejích 16 let ve funkci

Letos v létě, když se pandemie zmírnila a Evropa se znovu otevřela podnikání a zábavě skončila jedna éra: éra Angely Merkelové. Po 16 letech ve funkci vládě si Angela Merkelová zaslouží obdiv a pochvalu v mnoha ohledech (ačkoliv má stále mnoho odpůrců, které si vytvořila svým kontrovezním postojem k uprchlické krizi). Když se na podzim roku 2005 zapsala do historie jako první žena, která byla zvolena kancléřkou, nezaměstnanost v Německu činila něco přes 11 % a Německo bylo široce znevažováno jako „nemocný muž Evropy“. Doktorandi na obou stranách Atlantiku psali disertační práce, ve kterých se snažili odhalit kořeny německé krize.. O čtyři roky později byla nezaměstnanost v Německu snížena na 6%. Angela Merkelová dokázala Německo vyvést z krize a dokonce ho po malých krůčcích dokázala dostat na ekonomický vrchol Evropy.

V éře Donalda Trumpa, Borise Johnsona, Narendra Modi a Jaira Bolsonara poskytla Merkelová model racionálního a vytrvalého vedení. V prvních letech Trumpova prezidentství političtí pozorovatelé na obou stranách Atlantiku Angelu Merkelovou s oblibou  nazývali novou „vůdkyní svobodného světa“. Merkelová to honorific vždy odmítala, přestože byla nepopiratelně faktickou vůdkyní EU. Jaké vedení však evropskému projektu poskytla?

Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko

Mnoho zářících retrospektiv na působení Merkelové ji líčí jako ochránkyni Evropy - stabilní a spolehlivý pár rukou, který vedl Evropu sérií bezprecedentních krizí.. Když hrozilo, že dluhová krize eurozóny přemůže instituce EU, Merkelová překonala domácí odpor k vyjednávání o záchraně pro nejhůře postižené členy eurozóny, poskytla politickou podporu pro masivní injekce likvidity Evropskou centrální bankou a připravila půdu pro nespočet nových institucí EU, včetně rozsáhlé bankovní unie. Když Rusko anektovalo Krym a vojensky zasáhlo do východní ukrajinské oblasti Donbass, zachovala chladnou hlavu a ujala se vedení vyjednávání minských dohod. Během uprchlické krize v létě 2015 ukázala svou lidskost - za značné politické náklady - tím, že do Německa pustila více než 1 milion převážně syrských uprchlíků (za což také musela snášet palbu kritiky). Merkelová také pomohla členským státům EU udržet jednotnou frontu během jednání o Brexitu. Trvala na posvátnosti a nedělitelnosti čtyř svobod pohybu - zboží, služeb, kapitálu a lidí - které definují jednotný trh EU. A na jaře 2020 zahájila zakládání fondu na obnovu po pandemii ve výši 750 miliard EUR, který bude financován společnými dluhopisy vydanými Evropskou komisí, čímž učinila zásadní krok směrem k fiskální unii a hospodářskému rozvoji EU.

Na tomto lichotivém vyprávění o Merkelové je něco pravdy, ale vypráví pouze jednu část příběhu. Vedení Merkelové v Evropě má i temnější stránky- jak konkrétní taktiky rozhodování, na kterou se spoléhá, ​​tak obecné zásady, kterými se řídila její politika.

Německá kancléřka Angela Merkelová srazila na kolena Charlese Michela, předsedu Evropské rady, během summitu v Bruselu 17. července 2020.

Při přibližování se k evropským politickým krizím bylo hlavní politickou taktikou Merkelové odkládat a udeřit. Merkelová se tímto přístupem proslavila natolik, že němečtí dospívající lidé proměnili její jméno ve sloveso – merkeln - které se stalo slangem pro chronickou nerozhodnost a pro to, že v dané záležitosti člověk nic neříká nebo nedělá. V mnoha případech - od krize eura po krizi právního státu v Maďarsku a Polsku - její strategická nečinnost vedla k hnisavým a stále hlouběji zakořeněným problémům.

Problémové se ukázaly nejen její taktiky. Mnohem znepokojivější byla podstata mnoha jejích politických přístupů, které můžeme jednoduše označit jako „merkantilismus“, definované jako systematické upřednostňování německých obchodních a geoekonomických zájmů před demokratickými hodnotami a hodnotami lidských práv nebo solidaritou uvnitř EU. Merkelová měla tendenci stavět německý zisk a účelnost nad evropské principy a hodnoty. To byl také případ krize eurozóny, kdy byly výpomoci EU strukturovány tak, aby z nich měli prospěch němečtí bankéři na úkor řeckých a portugalských pracovníků. I v okamžiku svého nejodvážnějšího morálního vedení, migrační krize 2015–16, se jí nakonec nepodařilo přesvědčit své vedoucí představitele EU, aby vytvořili humánní společnou politiku.

Na konci devadesátých let a na začátku milénia, než Merkelová vstoupila do funkce kancléřky, se EU začala interpretovat jako „normativní“ mocnost. Vedoucí představitelé EU dychtivě prosazovali myšlenku, že ačkoli unii chybí atributy tradiční vojenské velmoci, mohla by projektovat globální vedoucí postavení podporou norem, jako je demokracie, právní stát, lidská práva a sociální solidarita. Šestnáct let vedení Merkelové s těmito aspiracemi nesouznělo.

Na jaře roku 2010, kdy bylo trhům dluhopisů jasné, že rozpočtová pozice Řecka je neudržitelná, Merkelová tvrdila, že pravidla eurozóny musí být zaměřena spíše na silné státy než na slabé. Merkelová a další vůdci „klíčových“ členských států měli na výběr buď zachránit „periferní“ členy, jako je Řecko a Irsko, nebo jim povolit prodlení při pobytu v eurozóně. Druhá možnost by poškodila severoevropské věřitele a znovu by přiměla Berlín zachraňovat německé banky – politicky neutěšená možnost. Výpomoci ve skutečnosti fungovaly jako druh operace praní peněz a přesouvání politické viny. Klíčové země, včetně Německa, poskytly finanční pomoc – za extrémně tvrdých podmínek v podobě rozpočtové úspornosti a strukturálních reforem – periferním vládám, které pak tyto peníze použily na splacení dluhů německým, francouzským a nizozemským bankám.

Přestože by Merkelová nikdy neuvažovala o spolupráci s krajně AfD, byla nakonec ráda, že se na úrovni EU spojila s Orbánovou pravicovou, autokratickou stranou Fidesz. Do letošního března byly Merkelové CDU a Orbánův Fidesz spojenci v Evropské lidové straně (EPP). Orbánovi voliči poskytli hlasy pro EPP v Evropském parlamentu, pomohli zvolit Merkelovou chráněnkyni Ursulu von der Leyen předsedkyní Evropské komise a pomáhali regulovat, aby EPP zůstala dominantní silou v politice EU. Merkelová na oplátku chránila Orbána před vyslovením nedůvěry EU. I když mu  po eskalaci konfliktů s jinými vůdci EPP ukázaly dveře, Merkelová nikdy neřekla negativní slovo o Orbánových útocích na demokracii.

Maďarsko je významným výrobním střediskem s nízkými mzdami v blízkosti pobřeží pro německé nadnárodní společnosti. Německé automobilky jsou skutečně vedoucím motorem hospodářského růstu v Maďarsku. Merkelová poznala, že dobré vztahy s Orbánem slouží německým obchodním zájmům, a proto využila svého obrovského vlivu, aby ho chránila před kritikou EU.

Postupné se vlády Merkelové v zásadě řídily mantrou Wandel durch Handel („změna prostřednictvím obchodu“) - teorie, že prohlubování ekonomických vztahů by povzbudilo

Merkelová sledovala podobný přístup „zisků nad principy“, pokud jde o jednání s Čínou. Vyjádřila znepokojení nad útokem Pekingu na demonstranty demokracie v Hongkongu a šikmo se zmínila o ujgurských záchytných táborech v Sin -ťiangu, vyzvala k obnovení dialogu o lidských právech a prosila čínskou vládu, aby respektovala mezinárodní normy o nucené práci. Letos na jaře její vláda také podpořila zákaz cestování v EU a zmrazení majetku několika čínských představitelů v reakci na nový vývoj v Sin -ťiangu. Ve stejnou dobu, kdy se Merkelová zabývala signalizací ctnosti v oblasti lidských práv, však její vláda využila své předsednictví v Radě EU, aby přispěchala s investiční dohodou mezi EU a Čínou, kterou kritici považovali za hlavní dar Pekingu. Evropský parlament od té doby zmrazil ratifikaci dohody v důsledku eskalace napětí mezi EU a Čínou ohledně Hongkongu, ale Merkelová - s ohledem na zájmy německých nadnárodních společností, které chtějí využít příležitosti v rostoucím Čínském trhu - dohodu nadále podporuje.

Během léta 2015, se stovkami uprchlíků žádajících o azyl a prchajících před konfliktem na Blízkém východě přes Středozemní moře do Řecka a poté na západ, vyhlásila Merkelová politiku otevřených dveří. Upustila od pravidel dublinského nařízení EU, které by Německu umožnilo vrátit všechny žadatele o azyl do první země EU, kterou prošli, a místo toho řekla, že syrským uprchlíkům, kteří se dostali do Německa, bude umožněno zůstat. Ačkoli se mnoho Němců obávalo, že země bude zaplavena přílivem uprchlíků, Merkelová prohlásila: „Zvládneme to!“ (Wir schaffen das!) Merkelová se zjevně chtěla vyhnout humanitární krizi. Viděla, že Řecko se nedokáže vyrovnat s masovým přílivem uprchlíků, a že v zemích, kterými uprchlíci procházeli na své cestě na západ, eskalovalo napětí. Ačkoli od počátku trvala na potřebě koordinované reakce EU, v situaci, kdy se potýkala s touto krizí, jednala sama a rozhodla, že více než 1 milion převážně syrských uprchlíků se může usadit v Německu.

Její krok byl soucit ný, ale poměrně rychle se ukázalo, že Merkelová nedokázala přesvědčit své vedoucí představitele, aby přistoupili k migrační krizi společně a s ní. Na jaře 2016 odletěla Merkelová do Ankary vyjednat dohodu, která by Turecku zaplatila další 3 miliardy eur (3,69 miliardy dolarů). Zatímco mnozí chválí Merkelové prvotní dávku velkodušnosti vůči uprchlíkům, mnohem méně lidí si uvědomuovalo, že rychle přestala prosazovat humánní společnou migrační politiku EU a místo toho zdůraznila přístup, v němž EU v zásadě platí tranzitním zemím za zadržování uprchlíků – často v hluboce nelidských podmínkách. Bránit jim ve vstupu do Evropy. EU dnes není blíže k dohodě o reformách azylových pravidel, včetně spravedlivějšího rozdělování uprchlíků mezi členské státy EU, než tomu bylo v době, kdy k tomu Merkelová v létě 2015 vyzvala. Mezitím se stalo tragickou realitou, že od té doby bylo ve Středozemním moři zaznamenáno více než 14 000 úmrtí migrantů.   

Merkelová opět odvážně jednala na jaře 2020, kdy viděla rychle rostoucí počet obětí koronaviru v Itálii a Španělsku. Rozhodla se spojit úsilí s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem o zřízení evropského fondu pro obnovu, který by distribuoval granty EU přímo členským státům a byl by financován z eurobondů neboli „korunových dluhopisů“ vydávaných Evropskou komisí společně se všemi garantovanými členskými státy. Souhlasila také s pozastavením fiskálních pravidel EU a její vláda poskytla rekordní částku veřejné podpory německým společnostem. Vzhledem k tomu, že pandemie COVID-19 odhalila strukturální nedostatky v německé ekonomice, od chronického nedostatku veřejných investic do infrastruktury až po závažné nedostatky v digitalizaci jejích systémů vzdělávání a zdravotní péče, její vláda se vyhla jakýmkoliv schodkovým výdajům. Ministr financí sociálnědemokratické strany Olaf Scholz dostal povolení poskytnout největší fiskální stimul v Evropě, aby německá ekonomika nezkolabovala. Zatímco někteří analytici hodnotili obrat Merkelové na eurobondech jako „hamiltonovský okamžik“, na který EU čekala, není zdaleka jasné, zda bude velikost fondu, nazvaného EU příští generace, adekvátní řešení postpandemických výzev po ruce, tím méně, zda se stane trvalým. Sama Merkelová si dala pozor, aby představila EU příští generace německým voličům jako jednorázovou injekci peněz EU, což bylo odůvodněno „pouze s ohledem na pandemii jednou za století“, která zasáhla některé členské státy EU mnohem tvrději než ostatní. Kromě toho, stejně jako u předchozích záchranných opatření EU, jsou nové prostředky na obnovu svázány s hospodářskými reformami v zemích, které je přijímají, a také podléhají dohledu Evropské komise, s takzvanou „ruční brzdou“, která může zmrazit financování, pokud země nedělá se svými reformami dostatečný pokrok. Tato logika udržuje dynamiku toxických „hříšníků a svatých“, která se pro evropský projekt během krize eurozóny v roce 2010 ukázala jako škodlivá, a pokud by byla příliš tlačena, mohla by znovu vyvolat vážnou reakci. Budoucnost fiskální solidarity v EU tedy bude do značné míry záviset na tom, kdo převezme funkci po Merkelové.

Většina analytiků souhlasí s tím, že Merkelová by pravděpodobně byla znovu zvolena, kdyby se rozhodla kandidovat na bezprecedentní páté funkční období. Do určité míry zůstává nejpopulárnější německou političkou, především kvůli svému stabilnímu ekonomickému vedení, bez ohledu na důsledky v zahraničí.