Úplně první věc, na kterou si vzpomínám, že se stala v mém životě, byl můj malý bratr, který se poprvé vrátil z nemocnice domů. Pamatuji si, jak rodiče vyšli po schodech do našeho bytu ve druhém patře a položili ho do krajkové modré kolébky. Vzpomínám si, jak jsem si říkal: "Jsou mi dva a půl roku," a možná jsem srovnával svá mnohá naučená léta s jeho pouhými dny na zemi. Ta vzpomínka je velmi mlhavá, ale je tam a je krátká. Jiné vzpomínky z téže doby jsou ještě mlhavější a kratičké a vzpomínky z doby, než mi bylo dva a půl roku, neexistují.
Infantilní amnézie
Moje první vzpomínka je typická pro první vzpomínky většiny lidí. Začínají zpravidla nejdříve ve 2 nebo 3 letech a obvykle se jedná o autobiografické vzpomínky nebo vzpomínky na věci, které se vám staly. Bývají také spojeny s nějakou důležitou nebo emotivní událostí, což pro mě byl den, kdy do mého světa vstoupil můj malý bratr. Nikdo si ve skutečnosti nepamatuje nic předtím, než byl přibližně v tomto věku - tento jev psychologové nazývají dětská amnézie. Proč se však u nás dětská amnézie vyskytuje? A proč si nepamatujeme nic před druhým nebo třetím rokem života?
Nevíme to jistě, ale existuje spousta teorií. Jedna z dříve vyvrácených teorií tvrdí, že si děti vůbec nedokážou vytvořit vzpomínky. Nyní víme, že to není pravda. Miminka si samozřejmě mohou pamatovat různé věci. Během několika hodin po narození se naučí pamatovat si tvář své matky. Stejně tak většina rodičů ví, že si je jejich děti dokážou zapamatovat - ve věku 2 až 3 měsíců se děti usmívají na tváře, které jsou jim známé, což ukazuje, že poznávají a pamatují si nejdůležitější osoby ve svém životě.
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
Pro studium toho, co si kojenci mohou zapamatovat, navrhla výzkumnice z mé domovské Rutgersovy univerzity Carolyn Rovee-Collier zábavný a chytrý úkol vhodný pro kojence mladší 6 měsíců. Pro tento úkol umístila kojence na záda do postýlky, nad kterou visel mobilní telefon. Na mobilu bylo zavěšeno několik hraček, které měly udržet pozornost kojenců. Zatímco kojenci leželi, měřila, jak moc přirozeně kopou nožičkami. Pak přišla na řadu chytrá část: na konec mobilu přivázala šňůrku od buclaté nohy kojence, takže pokaždé, když kojenec kopl, mobil se odrazil nahoru a dolů. Rychle zjistila, že i velmi malá miminka se naučila, že tento scénář ovládají, a pokaždé, když kopla, mobil se pohnul. Brzy začaly kopat hodně - mnohem více než předtím, než byl mobil přivázán k jejich nohám - což svědčí o tom, že se naučily vztah mezi kopáním a pohybem mobilu.
Ale Rovee-Collierovou ani tak nezajímalo, zda se kojenci naučili, že mohou pohybovat mobilem - chtěla vědět, zda si při testování o den či dva později pamatují, že mohou pohybovat mobilem. Zjistila, že kojenci již ve věku dvou měsíců si pamatovali, co se naučili, a začali kopat, jakmile mobil znovu uviděli, a to i po jednom či dvou dnech (Rovee-Collier, 1999). Nejmladší kojenci si pamatují jen několik dní, ale s přibývajícím věkem si kojenci pamatují stále delší dobu. To naznačuje, že si kojenci mohou vytvářet vzpomínky již od raného věku. Neschopnost vytvářet vzpomínky tedy není tím, co nám brání pamatovat si věci z doby, kdy jsme byli kojenci.
Autobiografická paměť
Důležité je, že typ paměti, který je testován ve studii kopání do mobilu, se liší od typů vzpomínek, které se nám vybavují, když se snažíme vzpomenout si na svou minulost. Vzpomínka na to, že kopáním lze provést pohyblivý pohyb, se nazývá procedurální paměť neboli paměť na to, jak něco funguje. Jak jsem již zmínil, když si vzpomenu na den, kdy mi přivezli bratra z nemocnice, vybavím si autobiografickou vzpomínku neboli vzpomínku na něco, co se mi v životě stalo. Autobiografické vzpomínky se liší od procedurálních vzpomínek, nebo dokonce sémantických vzpomínek, které se skládají z faktů nebo věcí, jako jsou slova, čísla nebo hlavní město státu New Jersey. Autobiografické vzpomínky často zahrnují pocit plynutí času, což je něco, o čem mohou kojenci přemýšlet až mnohem později v životě. Autobiografické vzpomínky také vyžadují smysl pro sebe sama neboli schopnost uvažovat o sobě a svém chování ve vztahu k ostatním.
Tato schopnost se začíná rozvíjet až kolem 18 měsíců věku. Ve skutečnosti před zhruba 12 až 18 měsíci kojenci ani nedokážou ukládat informace pomocí jazyka. Dokážete si představit, že byste si chtěli zapamatovat příběh o sobě bez schopnosti používat jazyk? A konečně, část našeho mozku, která je zodpovědná za ukládání vzpomínek - takzvaný hipokampus - není v kojeneckém období plně vyvinutá. Kterýkoli z těchto faktorů nebo jejich kombinace může být příčinou toho, proč máme problémy s vytvářením nebo vybavováním autobiografických vzpomínek před druhým nebo třetím rokem života. Vědci stále s jistotou nevědí, který z těchto faktorů je přesně zodpovědný za dětskou amnézii.
To, co víme, je, že všechny vzpomínky, o kterých tvrdíme, že si je vybavujeme před 2. nebo 3. rokem věku, mohly být vytvořeny na základě vyprávění události někým jiným. Je dokonce možné, že některé části mé vlastní první vzpomínky jsou skutečné, zatímco jiné jsou zkonstruované z vyprávění mé maminky o tom dni; s jistotou to nelze říci. I když bychom o nich tak rádi přemýšleli, vzpomínky nejsou jako malé složky, které si ukládáme do mozku. A vzpomínky nejsou vždy přesnými kopiemi toho, co se nám skutečně stalo; mohou být v průběhu času konstruovány a rekonstruovány. Ve skutečnosti jsou děti při vzpomínání na události obzvláště náchylné k sugesci.
V rámci klasického výzkumu v této oblasti se Stephen Ceci a jeho kolegové zabývali tím, jak spolehlivé jsou vzpomínky předškoláků. V jedné klasické studii vyprávěli dětem předškolního věku o nešikovném chlapíkovi jménem Sam Stone, kterému se stane několik legračních nehod. Brzy poté navštívil jejich třídu muž jménem Sam Stone, který seděl bez nehod a tiše v rohu. Později se dětí ptali na návštěvu Sama Stonea ve třídě a na to, co dělal. Ceci zjistil, že děti předškolního věku poskytly vyprávění o hloupostech, které Sam při své návštěvě ve třídě provedl - žádné z nich však nebyly pravdivé. Kladení zavádějících otázek přehánělo odpovědi dětí, stejně jako pouhé opakování otázek stále dokola (Bruck a Ceci, 1999). Autoři dospěli k závěru, že dětské vzpomínky, zejména v předškolním věku, jsou poměrně tvárné a náchylné k sugesci. Ačkoli však mohou být k vytváření falešných vzpomínek nejnáchylnější mladší děti, dělají to i starší děti a dospělí (Ghetti, Qin a Goodman, 2002).
Ačkoli si tedy z dětství mnoho nepamatujeme, děti si mohou vytvářet vzpomínky, jen ne nutně takové, které obvykle rádi vyprávíme a převyprávíme na rodinných setkáních. Ani s přibývajícím věkem se naše vzpomínky nezapisují do mozku jako videoklipy; mohou blednout a jsou náchylné ke změnám, zejména když tyto vzpomínky sdílíme s jinými lidmi, kteří je mohou převyprávět z jiného úhlu pohledu. To znamená, že pokud si chceme z našich nejranějších dnů pamatovat více, nejlepší, co můžeme udělat, je promluvit si s jinými lidmi, kteří byli u toho - s našimi blízkými. A pokud budeme mít štěstí, povídání o těchto časech nám možná pomůže vytvořit nové vzpomínky.
Zdroje: psychologytoday.com, Unsplash
