Jak rozvíjet soucit kontemplativním způsobem, bez utrpení
Nejlepším přístupem k soucit u je pravděpodobně láska. Láska nás vyvádí z nás samých a otevírá naše srdce druhým. A když rozvíjíme lásku - přání, aby druzí měli štěstí a příčiny štěstí -, zažíváme radost. Díky lásce se stáváme veselými a odolnými lidmi a můžeme dále otevírat svá srdce v soucit u. Když tedy přemýšlím o kontemplativním přístupu k soucit u, pro většinu z nás je nejlepší začít se základem lásky - existuje rčení, že soucit proudí kanálem vytvořeným láskou.
V této souvislosti definujeme lásku jako přání, aby se druzí utvrdili ve štěstí a blahobytu. Soucit je podobný, ale zaměřuje se na zmírnění utrpení, a tak rozjímání, které rozvíjí soucit , zahrnuje tento další prvek uvědomění si utrpení. Promluvme si o tom, jak bychom mohli soucit rozvíjet kontemplativním způsobem.
Pokud znáte meditace o milující soucit "> laskavost i, bude vám to povědomé. Nejlepší metodou je začít v malém nebo "místním", to znamená začít s někým, kdo je vám blízký. Může to být vaše matka nebo oba vaši rodiče, případně další lidé, kteří vám projevili nezištný zájem. Vyvolejte si je na mysli a řekněte si: "Vždyť musí čelit mnoha formám utrpení. Přinejmenším mohou očekávat běžné utrpení spojené se stárnutím, nemocí a smrtí, nebo dokonce již zemřeli. Co si o tom mám myslet? No, přirozeně, mé srdce na to něco cítí:
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
Tak začíná soucit : přáním, aby druzí byli zbaveni utrpení."
Tak začíná soucit : přáním, aby druzí byli zbaveni utrpení. Je v tom jistá inteligence, protože se nabízí otázka: Nuže, co je příčinou utrpení? Jak si můžeme být jisti, že budou v budoucnu zbaveni utrpení? A my si uvědomujeme, že základní způsob, jakým funguje štěstí a utrpení, je prostřednictvím příčiny a následku - že způsob, jakým vše na tomto světě funguje, je založen na příčině a následku. Tento druh inteligence, tento moudrý pohled informuje naše chápání soucit u. A to, co nás skutečně uzavírá do utrpení - víme to z vlastní zkušenosti -, je sobectví plus negativní emoce, jako je chamtivost, agresivita a zmatek, které vedou k činům, jež poškozují druhé. Chceme, aby ti, které milujeme, byli osvobozeni od těchto negativních emocí a utrpení, které s sebou nesou, a chceme, aby měli vše, co potřebují k tomu, aby si tuto svobodu od utrpení udrželi. Chceme, aby žili dobrým, starostlivým a soucit ným životem.
Jakmile tento kontemplativní přístup k blízkým lidem dostatečně rozvineme - jakmile se stane silným, udržitelným a stabilním -, můžeme do něj začít zahrnovat i ostatní. Někdy si lidé myslí: "No, já mám jen tolik lásky, tolik soucit u, aby se to dalo rozdělit." Nebo si myslí: "No, když se soustředím na svou rodinu, tak se prostě nemůžu soustředit na nikoho jiného." A tak je to i v tomto případě. Není to pravda. Zamysleme se nad tím. Pokud chci, aby se moji rodiče zbavili utrpení a příčin utrpení, stačí, když to trochu protáhnu. "No, ostatní lidé mi projevili nezištný zájem, takže svým způsobem jsou to také moji rodiče. Kéž by i oni byli osvobozeni od utrpení a příčin utrpení. A moji přátelé a učitelé, lidé, kteří mi v životě pomáhali, ty teď také přivedu." A tak se stalo. Co tu tedy dělám? Přivádím do své rodiny další lidi! Dostávám se tak z myšlení "moje rodina nebo ostatní", "moje rodina nebo svět" nebo "svět a ne moje rodina". Tyto falešné dichotomie jsou naprostým omylem! Rodina je to, kde začínáme, a postupně můžeme svou rodinu rozšiřovat.
Začněme tedy u místních, u svých rodičů, a pak do své meditace zapojme další lidi a rozjímejme o tom, jaké by to bylo, kdyby se zbavili utrpení a jeho příčin. A pak přiveďme cizí lidi - lidi v našem městě, v našem městě, v naší zemi. A pak se i těžké případy mohou stát předmětem našeho soucit u. "Určitě se potýkají s těžkostmi, určitě jsou na tom stejně jako já, moji rodiče a všichni ostatní: chtějí se zbavit těžkostí a utrpení. I když jsem je v minulosti označil za 'nepřátele', zaslouží si můj zájem a soucit stejně jako kdokoli jiný. Kéž se moji nepřátelé osvobodí od utrpení a příčin utrpení!"
Nakonec mohu každou živou bytost přivést do prostředí silného a stálého soucit u, který jsem si vyvinul. A je autentický, protože není jen pouhým slovem nebo sloganem. Je to něco, čím se upřímně zabývá mé srdce. Začal jsem v malém a místním s rodičem, protože mi to připadalo opravdové, a opravdové to bylo i nadále, když jsem do své rodiny přiváděl další a další lidi.
Na začátku si můžeme myslet: "Když na sebe vezmu problémy druhých lidí nebo se o ně budu starat, když se budu snažit mít o každého takový nesobecký zájem, moje vlastní problémy se budou množit." To je pravda. Ale tak to prostě nefunguje. Většina našeho utrpení pochází z posedlosti sebou samým. Dokonce i když máme fyzické problémy, velká část utrpení, které je doprovází, vzniká ze sebelítosti, jakéhosi uzavření se do sebe.
Co pro mě soucit dělá? Za prvé, neurózy, které v sobě už dlouho nosím o tom, jak jsou mé potíže důležité, jak jsou tak velké, že zakrývají slunce, jak je ke mně život nevlídný a tak dále a tak dále, jednoduše zmizí. Jak? Protože viděno ve světle potřeb druhých, nelze popřít, že existuje nespočet "jich" a jen jedno "já". A mé srdce je těžké a stísněné a život je klaustrofobická zátěž, když se soustředí jen na mě. Potřeby a starosti všech ostatních jsou stejně důležité jako moje - proč by nebyly? A čím více beru ohled na druhé, na jejich potíže a přání, tím lehčí je mé vlastní srdce.
Když se otevřeme druhým, rozvíjíme odolnost a žijeme veseleji. Soucit není o mučednictví - ve skutečnosti je tento druh mučednického postoje docela sebestředný a pro skutečný soucit je to čistý jed. Soucit nechce žádné uznání, dokonce ani za sebezapření, protože je to tak radostný způsob života. Soucit je sám sobě odměnou. Když se otevřeme a naše srdce se naplní láskou a soucit em, staneme se radostnými a šťastnými lidmi. A právě tak bychom, myslím, měli soucit vnímat: jako cestu ke skutečnému štěstí.
Zdroje: mindworks.org, Unsplash
