Mají nás lidé rádi víc, než si myslíme?

Vzpomněli jste si někdy na příjemný rozhovor, který se vám opravdu líbil a přemýšleli jste, jestli ten pocit byl vzájemný? Ptáte se sami sebe, zda spojení, které jste cítili, byla chemie, nebo jen vaše přání? Výzkumy odhalují, že mnozí z nás uhodli vzájemnou přitažlivost na základě interakcí. V mnoha případech nás ale ostatní mají rádi víc, než si myslíme.

Erica J. Boothby a kol. zkoumali vzájemnou přitažlivost v článku s názvem „The Liking Gap in Conversations: Do People like us more than we think?“. Říkají, že noví známí jsou součástí sociálního života, který je důležitý i obohacující. Poznamenávají však, že takové sociální vazby mohou být i zastrašující a vyvolávající úzkost, protože lidé se obávají dojmů, které vytvářejí na jejich nové známé.

Boothby a kol. zjistili, že po takových setkáních lidé neustále inklinují k podceňování toho, jak moc se jejich partnerům konverzace líbila. Uplatnění tohoto jevu demonstrovali na různých typech interakcí, včetně rozhovorů, seznamování se spolužáků na univerzitě a na účastnících workshopu osobního rozvoje. Jejich výzkum ukázal, že po rozhovorech je většina lidí brána pozitivněji víc, než si uvědomují.

Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko

Bojíme se odmítnutí

Boothby a kol. popsali rozhovory jako „tajnou dohodu zdvořilosti“, kde lidé neříkají své skutečné pocity. Uznávají také, že konverzace činí lidi zranitelnými vůči sociálnímu odmítnutí. To vede některé lidi k tomu, že se zdráhají vyjádřit zájem, protože se bojí odmítnutí. A také si všímají, že konverzace mohou být kognitivně náročné. To znamená, že i když jsou lidé vystaveni zeleným světlům signalizujícím pozitivní odezvu, jsou příliš zaneprázdněni přemýšlením nad tím, aby neudělali něco špatně, že si signálů nevšimnou.

Výsledky konverzační sebeanalýzy a přemýšlení mohou vést k pocitům nejistoty a trapnosti, protože se obáváme, že jsme byli nudní, řekli jsme příliš mnoho (nebo příliš málo). Nebo dokonce překročili hranici. Pokud přemýšlíme o našem chování, spíše se hodnotíme hůře, než nás hodnotí ostatní. Jsme sami sobě nejpřísnějšími kritiky. Ostatní nemají stejnou perspektivu našich chyb. Ale naše vlastní hodnocení vede k přeceňování toho, jak tvrdě nás ostatní při socializaci soudí.

Studie také uvedla, že účastníci systematicky podceňovali své výkony během krátkých i dlouhých konverzací. Často tomu tak bylo, protože účastníci podceňovali své konverzační schopnosti.

A proč se tak cítíme?

Tyto pocity mají několik důvodů. Lidé si pamatují konverzační chyby. Aby se zlepšili, drželi se vyšších standardů, než jaké používají k posuzování ostatních. Máme tendenci si myslet, že naše sebevědomí je nějakým způsobem viditelné pro interakční partnery, i když většinou není.

Nebojte se

Dobrou zprávou pro nás je, že jsme zjevně více okouzlující a sympatičtější, než si myslíme. Boothby a kol. vysvětlují, že většina interakčního chování je automatická a obvykle sympatická díky praxi, kterou získáváme v procesu socializace.

I když se tedy cítíme trapně a špatně, je pravděpodobnější, že budeme instinktivně znít přirozeně a zkušeně. Takže se nebojte mluvit a seznamovat se s lidmi. Pamatujte také, že v tom nejste sami a váš společník pravděpodobně sdílí ty stejné pocity.