Poctivost je ta nejlepší politika: po 3,5 miliardy let bylo pravidlem hry na život "přizpůsob se realitě, nebo zemři". Nemusíme vycházet jen sami se sebou a s ostatními, ale také s chladnou, nezaujatou realitou. Proto musíme respektovat sílu pravdy, realismu a upřímnosti. Pokud nám na lidech skutečně záleží, musíme k nim být upřímní.
No, upřímnost není totéž co pravda - člověk může upřímně věřit i nepravdivým věcem. Přesto, pokud jde o naše pocity, to nejlepší, co můžeme udělat, je "říkat svou subjektivní pravdu". Ve vztazích si musíme důvěru zasloužit. Buďte neupřímní a důvěra je narušena. Pokud jste přistiženi při lži, způsobíte trvalé škody. Upřímnost musí mít vždy přednost před neupřímností.
A naopak.
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
Laskavost je ještě lepší politika: soucit "> laskavost musí mít vždy přednost před upřímností. Intimní vztahy jakéhokoli druhu - s milenci, rodinou nebo obchodními partnery - jsou jako sex s dikobrazem. Chcete se sblížit a zůstat si blízcí, ale musíte být opatrní jeden na druhého i k sobě navzájem. Musíte se vyvarovat vzájemného bodání. Musíte být laskaví, taktní, diplomatičtí, potvrzující, milí a lichotiví. Nemůžete si dovolit říkat vše, co cítíte a co si myslíte. Naučte se kousat do jazyka, protože pokud budete přistiženi, že říkáte, co si skutečně myslíte, někdy způsobíte trvalé škody.
"Pravda, nebo péče?" Je to docela oříšek, když se snažíme přijít na to, kdy máme říkat své názory ve jménu upřímnosti a kdy se máme kousnout do jazyka ve jménu péče. Hra je tím těžší, čím je vztah důvěrnější a trvalejší. Abychom se v intimním vztahu cítili bezpečně, potřebujeme jak upřímnost, tak takt, a ty nejsou vždy slučitelné.
Často na tuto vazbu zapomínáme nebo ji ignorujeme během líbánkového období vztahu, kdy jsme druhou osobou tak upřímně nadšeni, že předpokládáme, že nikdy nebudeme muset volit mezi pravdou a péčí. Bez tohoto romantického předpokladu by bylo obtížné postavit se na stranu kolegy dikobraza.
Když líbánky skončí, někdy to, co upřímně cítíme, nebude vnímáno jako péče. Zůstaneme na vážkách, zda máme mluvit, co si myslíme, nebo se kousnout do jazyka. Philip Larkin popisuje osamělé ticho, které se rozrůstá v problémových vztazích: "Nic nevysvětluje, proč je v tomto jedinečném odstupu od izolace stále obtížnější najít slova, která by byla zároveň pravdivá a laskavá nebo nebyla nepravdivá a nelaskavá."
Máme tendenci předpokládat, že čím více se vyžaduje jedno chování, tím méně se vyžaduje jeho opak. Není tomu tak vždy. Existuje mnoho "situací, do kterých se nelze opřít", a intimita je jednou z nich. Musíte skutečně napumpovat jak upřímnost, tak takt, i když jsou někdy v rozporu.
Představte si to jako dva protichůdné způsoby, jak projevit úctu. Při upřímnosti respektujete schopnost člověka slyšet vaše pravdy. S taktem respektujete citlivost dané osoby. "Pravda, nebo péče?" bude pro vás opakující se otázka. Je to jedna z mnoha variant modlitby klidu, které tvoří věčná dilemata lidského života.
Dej mi klid, abych dokázal s humorem přijímat pravdu od těch, kteří ji nedokážou přijmout, odvahu říkat svůj názor těm, kteří ho přijmout dokážou, a moudrost, abych si všiml rozdílů, které rozhodují o tom, kdy co udělat.
Dilema lze také vydestilovat do paradoxu: nejlepší způsob, jak se starat o lidi, je být skutečný a přestat se jim snažit zavděčit. S tímto paradoxem se potýkají i poctiví politici: mají být upřímní, nebo se podbízet? Být k lidem upřímný jim z dlouhodobého hlediska pomáhá, ale také to může zničit vztahy. Každý influencer nebo "rybář mužů (a žen)" musí přijít na to, jak lidi navést na vztah, aniž by s nimi škubl nějakou drsnou pravdou tak silně, že se vlasec přetrhne a ryba uteče.
Sejdete se s kamarádem na obědě a zeptáte se, jak se vám daří. Když vám vypráví své novinky a strasti, může chtít dvě protichůdné odpovědi, aniž by to přiznal. Část z nich chce, abyste je potvrdili. Hledají roztleskávače. Ale část z nich chce také upřímný druhý názor, pohled zvenčí, kontrolu reality. Chtějí a nechtějí být pochlebováni. Chtějí i nechtějí kritiku. Jejich smíšené poselství zní: "Chci jen pravdu a ať je to potvrzující."
Je snadné uspokojit jejich rozpolcenost, pokud je váš upřímný názor, že jsou na správné cestě. Ale co když je váš upřímný názor, že nejsou na správné cestě?
Váš přítel by se na vás mohl nakonec zlobit, že jste se rozhodli špatně, ať tak či onak, a být frustrovaný, že jste příliš upřímní, příliš nepoctiví nebo obojí. Být vtipný je urážlivé. Nechtějí "ano" nebo společnost vzájemného obdivu. Ale být raněn drsnou upřímností je také urážlivé.
Rádi bychom si mysleli, že vždy existuje taktní způsob, jak říci svou pravdu. Upřímný takt je krásný cíl, pokud si uvědomíme, že ne vždy je dosažitelný. Předstírat, že je dosažitelný, nás opravňuje k tomu, abychom se oddávali odmítavému postoji typu "zabij posla": "Zranil jsi mé city, tak tě nemusím poslouchat."
V úspěšných vztazích mohou oba partneři v podstatě říci: "Líbí se mi na nás, že můžeme mluvit o čemkoli (za předpokladu, že to neděláme)." Po neúspěchu vztahu bývalí partneři často říkají něco jako: "Z mého bývalého se vyklubal psychopatický narcis, který příliš lhal a říkal pravdu, čímž zraňoval mé city." V takovém případě se z partnerů stávají psychopatičtí narcisové.
Často se snažíme o kompatibilitu ve vztazích, aniž bychom věnovali dostatečnou pozornost své potřebě kompatibility v tom, jak o neslučitelnosti vyjednáváme. Jedním z nejdůležitějších aspektů této kompatibility je neobviňovat své partnery z dilematu "pravda nebo péče", které je vlastní každému intimnímu vztahu.
Lidé si často dělají vztahy těžší, než by musely být, tím, že předstírají, že jsou jednodušší, než mohou být. Pokud si pro sebe nárokujete romantickou výsost, protože nevidíte potenciální kompromisy mezi upřímností a sladkostí, nejste součástí řešení, ale problému.
Zdroje: psychologytoday.com, Unsplash
