Nikdo nechce být za blbce. Ale proč ne? Často je výhodné chovat se asociálně, vzít si tu poslední sušenku, strčit do kapsy peníze z peněženky nalezené v metru nebo ukrást taxík starší paní na letišti, protože spěcháte. Tak proč to prostě neudělat? Vždyť to nemá žádné následky, ne?
Někteří lidé se domnívají, že máme důvod se takto nechovat, protože existuje jakási nejvyšší bytost, která sleduje naše dobré a špatné činy. Existuje i nenáboženská verze tohoto postoje, jejímž příkladem je sitcom televize NBC Dobré místo, kde vše, co uděláte, znamená, že buď získáte, nebo ztratíte body, a podle celkového součtu pak skončíte buď na Dobrém místě (něco jako Nebe), nebo na Špatném místě (něco hodně podobného Peklu).
Ale i když nevěříte v nejvyšší bytost, která vypočítává celkové skóre všech vašich činů, můžete mít morální zásady a chovat se jako blbec by s nimi bylo v rozporu - například se zásadou neubližovat lidem úmyslně. Zásady jsou však ohnutelné a často není jasné, co z nich vyplývá. A jsou lidé - vlastně většina z nás -, kteří žádné pevné morální zásady nemají. A to je naprosto v pořádku. Jak řekl Oscar Wilde: "Mám raději osoby než zásady a mám raději osoby bez zásad než cokoli jiného na světě."
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
Takže proč byste se měli starat o to, abyste se nechovali jako blbci, když nemáte žádné pevné náboženské závazky ani morální zásady? Opravdu to nemá žádné následky? Řekl bych, že ano, ale ty se netýkají posmrtného života. Existují psychologické důsledky.
Chovat se jako blbec je velmi zřídka v souladu s vlastním sebeobrazem. Pokud se tedy chováte jako blbec, pravděpodobně na to budete chtít rychle zapomenout. To však není snadné. Musíte se ujistit, že vzpomínka na vaše hulvátské chování zůstane daleko od vašeho sebeobrazu. A za to je třeba zaplatit psychologickou cenu.
Jedná se o verzi kognitivní disonance. Kognitivní disonance označuje nepříjemný pocit, který máte, když uděláte něco, na co nejste hrdí. Když uděláte něco, o čem si myslíte, že byste neměli. Například když ukradnete taxík té starší paní. Pravděpodobně o sobě nemáte představu člověka, který zcela ignoruje zájmy ostatních lidí, ale to by bylo v příkrém rozporu s tím, co jste právě udělali, a nerespektovali tak zájmy té starší paní.
Lidská mysl se tohoto mrazivého pocitu kognitivní rezonance umí velmi dobře zbavit. Ve skutečnosti existují nejméně tři mechanismy, jak kognitivní disonanci snížit.
Prvním z nich je, že sami sebe nějakým způsobem přesvědčíte, že jste neudělali nic špatného. Třeba přijel další taxík, takže starší paní nemusela čekat tak dlouho. A vy jste opravdu spěchali, takže jste prostě neměli na výběr. Takže žádný konflikt a žádná disonance: To, co jste udělali, bylo naprosto rozumné a nemáte žádný důvod cítit se špatně. Někdy je to schůdná možnost, ale často, když uděláte něco, na co nejste opravdu pyšní, to není.
Druhou strategií je revize hodnot. Dobře, takže jste opravdu ukradli taxík starší paní. Ale nikdo není svatý. Všichni občas děláme špatné věci. Alespoň nikoho nezabili. Opět zde není žádný konflikt ani nesoulad, ale musíte o sobě přemýšlet trochu jinak, než jste byli zvyklí. Bude trochu obtížnější přemýšlet o sobě jako o milém starostlivém člověku. To je vážná cena, kterou musíte zaplatit.
Pokud vám připadá příliš přitažené za vlasy lhát si o tom, zda jste ten taxík opravdu ukradli, nebo o svých vlastních hodnotách, třetí možností - a pravděpodobně nejčastěji používanou - je rozdělení. Prostě se pokusíte incident s krádeží taxíku vypustit z hlavy. Myslíte na něco jiného. Zkontrolujete svůj telefon. Požádáte taxikáře, aby si pustil smooth jazz.
Ale rozdělování si také vybírá vážnou psychologickou cenu. Nestačí tuto událost vykázat do vzdáleného kouta své mysli. Vaše mysl se také musí postarat o to, aby tam zůstala. Vaše vzpomínky na chování blbce je třeba neustále hlídat, aby se nevracely a nekazily váš neposkvrněný obraz sebe sama. A to vyžaduje neustálé (i když ne vědomé) duševní úsilí.
To je skrytá cena za to, že jste blbec. I když nevěříte v žádné univerzální morální pravidlo, nevyplatí se ji platit.
Zdroje: psychologytoday.com, Unsplash
