Určitě to znáte. Přijdete unavená domů z práce, ověšená taškami z nákupu a balíčky z pošty, partner má nohy nahoře, dívá se na televizi, či hraje hry na mobilu a na kuchyňské lince, kde právě máte po tom všem ještě vařit večeři, se válí několik špinavých talířů.
Předpokládejme, že nespokojená je tentokrát žena (Ž) a reaguje na to muž (M).
Ž: „Mohl bys po sobě, laskavě, uklidit?“ vyjedete z ostra a tajně doufáte, že důvodem nepořádku není plná myčka (a vlastně ani nezáleží, jestli nádobí v ní je už omyté, nebo ne).
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
M: „A mohla bys to říct hezčeji?“ odvětí partner.
Ž: „Hezčeji jsem ti to řekla už stokrát. Je to vážně tak těžký po sobě uklidit talíř? Nejsem tvoje služka.“
M: „Zas nepřeháněj. Kolikrát po tobě uklízím já a nic neřeknu? Vždycky necháváš po sobě v obýváku skleničku od vína.“
Ž: „Ty naděláš kvůli jedný sklenici. Navíc ho stejně piju kvůli tobě, jinak už by mě trefilo!“
...a tak to může jít dál, až se dostaneme k vlasům v koupelně, ponožkám poházeným v ložnici na zemi, debatě o tom, kdo se neumí strefit do prádelního koše, přetékajicím odpadkům, a tak dále, a tak dále.
Problém je, že tónem, který si pro konfrontaci vybíráme, vědomě či nevědomě partnera „odzbrojujeme“. Zároveň jsme to my, kdo má v tu chvíli moc a partner cítí, že na něj útočíme a on je v té pozici oslaben. Instiktivně tudíž reaguje tak, aby získal moc zpátky a oslabil nás. Takhle to může jít do nekonečna, dokud jeden z nás neřekne „Fajn!“ a domácnost se přemění na domácnost tichou, ať už na půl hodiny, nebo i na několik dní.
A tak se postupně jeden druhému vzdalujeme, místo toho, abychom se sbližovali.
Ty vs. Já
Jednou z věcí, kterou děláme špatně, a o té už jste určitě slyšeli, je forma, kterou kritiku sdělujeme. Tu bychom měli převést z formy „Ty“ na formu „Já“, což samozřejmě nebude fungovat na věty typu: „Já si prostě myslím, že jsi idiot.“, ale například následovně:
„Nikdy po sobě neuklidíš talíř.“ převedeme na „Udělalo by mi obrovskou radost, kdyby ta kuchyňská linka byla čistá, když přijdu domů.“
Můžeme uvést i další příklady:
„Pořád jen hraješ hry na telefonu a mně se vůbec nevěnuješ.“
Vs.
„Mrzí mě, že spolu netrávíme více času. Mohli bychom aspoň na hodinu denně odložit telefony a dělat něco spolu?“
Nebo
„Klidně mě necháš tahat všechny tašky a je ti to úplně jedno. To si říkáš gentleman?“
Vs.
„Byla bych vděčná, kdybys mi víc pomáhal. Mohl bys mi pomoct s taškami a občas mi otevřít dveře, když mám plné ruce?“
Muži mohou být někdy zmatení z ženských a mužských rolí, zvláště v dnešní době, kdy ženy bojují za rovnoprávnost ve všech oblastech života. Pokud jim neřekneme, co od nich očekáváme, nemůžeme předpokládat, že budou vždycky vědět, co po nich chceme.
Záleží mi na tobě
Autorka knihy „Why Couples Fight“ zdůrazňuje, jak je pro nás důležité vědět, že na nás partnerovi záleží:
„Láska znamená partnerovi ukázat, že nám na něm záleží. Jak to udělat? Zjištěním, na čem jim vlastně záleží, a poté se k nim podle toho chovat. A ukázat jim, že vám na nich záleží alespoň tolik, jako vám záleží na vás samých.“
Mira také navrhuje udělat si doma s partnerem následující cvičení:
Vemte si každý kus papíru a nalevo si napište: „Věci, které děláš, díky kterým cítím, že ti na mně záleží“ a napravo: „Věci, které bys mohl dělat, abych se cítil(a), že ti na mně záleží“.
Podívejte se na některé příklady, které partneři často uvádějí:
- „Když přijdu domů, zeptej se mě, jaký jsem měl(a) den.“
- „Pokud se dohodneme, že něco uděláš, vzpomeň si to udělat.“
- „Neříkej mi ´miláčku´.“
- „Nekupuj obří balení chipsů.“
- „Začni někdy s milováním ty.“
- „Namasíruj mě občas sám od sebe, ne jen, když tě o to požádám.“
Proč jsou hádky dobrým znamením
Jak ve svých knihách zmiňuje vztahový kouč Petr Casanova, dokud máme chuť se hádat, je to dobré. Horší je, když už ztratíme motivaci i na tu hádku, a tedy na to věci řešit.
Zatímco dohadování nás většinou posouvá dál, nechuť věci řešit nás od sebe vzdaluje, což může vést jen k jednomu závěru – rozchod. Páry se někdy jistým tématům vyhýbají, protože vědí, že se na nich prostě neshodnou. Tím se ale rozsah témat, o kterých mohou mluvit, podstatně zužuje. Na oko to může vypadat, že všechno klape, jak má, takový přístup je ale jako časovaná bomba. Ať už je to přístup k výchově dětí, kterou si bez ochoty ke kompromisu budeme dělat každý po svém, nebo domluva na tom, kam pojedeme na dovolenou, kdy nakonec kvůli neschopnosti se dohodnout na žádnou nejedeme. Předstírat, že neshody nemáme, může skončit katastrofálně.
Není špatné dát si pauzu, pokud vidíme, že se diskuze vyhrocuje a už k ní nejsme schopní přistupovat s chladnou hlavou. Je ale potřeba se k tématu vrátit a snažit se na něčem shodnout. I kdyby na tom, že se neshodneme, ale své opačné názory navzájem respektujeme.
Závěrem by bylo dobré si připomenout, že nikdo není dokonalý. Něco vám na současném partnerovi vadí? Vsaďte se, že na tom příštím vám bude vadit něco dalšího, co vás dosud ani nenapadlo. Vyjádřete co nejdříve, co od vztahu očekáváte. Důležité je partnera přijmout takového, jaký je, a to platí i naopak. To ale neznamená, že se nebudete přizpůsobovat a společně růst.
Zdroje: Kirshenbaum M. (2021), Why Couples Fight. NY:Kensington Publishing Corp., Freepik
