HISTORIE TÁBORA
Nápravně pracovní tábor v Želiezovcích byl postaven roku 1952. Vznikl za účelem doplnění nedostatku pracovních sil na jednom z největších státních statků na Slovensku. Základem pro jeho vznik se stal velkostatek hraběnky Ernestiny Coudenhové, zkonfiskovaný po válce. Větši-na obyvatel obce byla maďarské národnosti. I proto při organizované výměně obyvatelstva odešli do nedalekého Maďarska. Po nich tu zbyla vysoce úrodná půda, čehož právě komunis-té při zakládání tábora využili. Právě v padesátých letech se zde pěstovalo takřka všechno – obilí, kukuřice, luštěniny, tabák, zelenina, slunečnice, ba i víno. Ve velkém zde byly chovány krávy.
PRŮBĚHY VÝSLECHŮ
Přestože se jednalo o ženy, komisaři je při výsleších nijak nešetřili. Ba naopak – zacházeli s nimi extrémně hrubě, stejně tak jako s muži. Po zatčení každou ženu čekal ve vyšetřovací vazbě tvrdý výslech v podobě bití a ponižování. Jestliže některá žena byla těhotná, nebrali komisaři ohled ani na ni.
PRACOVNÍ PODMÍNKY VĚZEŇKYŇ
Jak už to tak v pracovních táborech chodilo, i zde panovaly nesmírně těžké pracovní podmín-ky. Odsouzené ženy zde vždy na začátku výkonu byly plné síly, ale už po pár měsících byly velmi zesláblé a jen horkotěžko přežívaly. Jejich pracovní den obvykle začínal velmi brzy ráno a končil až večer. Při pracích často onemocňovaly, mívaly velké krvavé mozoly a také často trpěly žízní i hladem. Odměnu nedostávaly žádnou, krom směšného čtvrtlitru mléka, které dostávaly za mlácení obilí. Když sklízely obilí, byly vždy hlídány dozorci na koních s bojově vycvičenými psy. Jak už jsem zmínila, ženy při všech těch těžkých pracích trpěly urputnou žízní. Jenže i v pití byly hodně omezovány. Na poli byla vždy jen jedna dřevěná bečka s vodou. Ta obvykle horkem zteplala, navíc vodu musely jedna či dvě vězeňkyně nalít do kyblíků a roz-nášet ji ostatním. Všechny byly nuceny pít jen z jednoho jediného hrnečku. Takto to chodilo i za obrovských veder. Vězeňkyně dostávaly každý den přidělen jen necelý litr vody. Se stravou to bylo podobné. Trestankyním byla každý den přidělena pouhopouhá čtvrtka chleba se sto gramy marmelády. Pokud splnily plán výkonu nad sto procent, dostaly „odměnu“ v podobě sádla místo marmelády. I toho však dostávaly pouhých sto gramů. Není proto divu, že trestankyně při výkonu práce často omdlévaly. V takových případech pak byli dozorci polévá-ny vodou. Když pršelo, nesměly se trestankyně dokonce ani převléknout a byly nuceny praco-vat až do večera v mokrém oblečení. Často se jim tak stávalo, že prochladly. Každý večer po práci směly šaty jen vyždímat, nikoliv vyprat. Při sázení tabáku do bláta musely být vždy na-boso. I přitom vždy silně prochladly. Za odvedenou práci pak ženy jednou měsíčně dostávaly kupóny v hodnotě pětatřiceti korun, za které si mohly opatřit v kantýně za nesmyslně vysoké ceny hygienické potřeby, cigarety, kávu či marmeládu. Jako ubikace jim sloužily obyčejné staré chlé-vy. Tam jich přespávalo několik desítek. Hygienické podmínky zde byly neskutečně špatné. Sprch bylo k dispozici pouze deset, teplá voda tekla jen jednou týdně, v sobotu. Záchody v táboře byly společné, některé byly tzv. turecké. Trestankyně na ně mohly chodit jen před večerkou. V noci si tak ženy musely poradit jinak, např. prádelními hrnci. Na každém poli pak byl záchod jen jeden. Byl to malý plácek se čtyřmi kůly, obmotaný pytlovinou, a smělo se na něj chodit jen s dovolením. Kvůli špatným hygienickým podmínkám zde bohužel epidemie nebyly žádnou raritou. Často se zde objevovaly epidemie žloutenky, úplavice a tyfu. Lékařské pomoci se vězeňkyním téměř nedostávalo. V zimě sice práce bylo méně, ale to ženám ani tak pobyt nijak nezpříjemňovalo. Ve velkém se např. sklízel čirok. Ten byl pak s mnohými dalšími plodinami upravován v halách. Dále se také chodilo pracovat do kravínů. Tam i v halách se pracovalo na směny. V ubikacích se dost šetřilo také na topivu. Vězeňkyně dostávaly přídělem jen jeden vysoký hrnec plný uhlí, které si ale musely každý den v určitou dobu, po svolání, samy nabrat. Přídavky nedostávaly. Každá žena se pak mohla zahřát už jen jednou jedinou dekou, kterou měla, a jedním polštářem. Každá žena tam také měla jeden slamník, který si rovněž sama jednou za rok musela nacpat. Oblečení také moc nedostaly, v létě pouze jednu slabou blůzku s šedobílými kalhotami, v zimě kabát, pánské trenýrky, teplejší kalhoty, ponožky a boty, kterým se říkalo „komisňáky“.
Přečtěte si také: Koupil krachující web, teď s ním chce vzdělávat celé Česko
DAGMAR ŠIMKOVÁ – BYLY JSME TAM TAKY
Dagmar Šimková byla také jednou z žen, které si prošly pracovním táborem v Želiezovcích, a nejen v tomto. O svých pobytech v lágrech napsala autobiografii s názvem Byly jsme tam taky. Jedná se tedy o knihu, jejíž děj je založen na vzpomínkách autorky. Ta je v ní také hlav-ní hrdinkou. Na začátku děje je hlavní hrdinka označena komunisty jako „nepřítelkyně lidu“. Dagmar Šimkovou komunisté ve skutečnosti uvěznili za její protikomunistickou činnost – ma-lovala plakáty, na kterých upozorňovala na hrůzy režimu a také psala posměšné protikomu-nistické letáky, dále společně s matkou ukrývala dva kamarády, kteří se chystali prchnout na Západ. Roku 1952 bely ve svých třiadvaceti letech zatčena a následně odsouzena k patnácti letům vězení, její matka byla odsouzena na jedenáct let. Byl jim, mimo, jiné zabaven veškerý majetek. Ve vyšetřovací vazbě byla týrána a ponižována, v samotném vězení byla týrána jak psychicky, tak fyzicky. Nicméně ona přes to všechno zůstávala nezlomná, a naopak sama psy-chicky podporovala další, a zejména psychicky slabší, spoluvězeňkyně. Nejprve byla převeze-na do Pardubic, následně do Želiezovců. V Želiezovcích byla uvězněna s mnoha vražedkyně-mi, prostitutkami, a přesto tam, stejně jako všechny další politické vězeňkyně, měla ty nej-horší možné podmínky. Kromě nich tam také byly uvězněny i bývalé vězeňkyně z koncentračních táborů, které byly pro komunisty nepohodlné. Šimkové se ze Želiezovského tábora podařilo uprchnout, ale bohužel si při útěku zvrtla kotník, a tudíž byla hned druhý den chycena. Za pokus o útěk jí byly k trestu přičteny další tři roky navíc. Po Želiezovcích byla převezena na Pankrác a následně do Pardubic, kde se shledala se svou matkou. Tam kromě vražedkyň bylo uvězněno i mnoho vzdělaných žen, což Šimkové psychicky pomáhalo. Všechny se tam také vzájemně psychicky podporovaly a vzdělávaly. V roce 1960 byla vyhlášena am-nestie a bylo tak propuštěno mnoho politických vězňů. Jenže Dagmar Šimková mezi ně ne-patřila, protože stále velmi nahlas odmítala komunistické názory a stále si stála za svým. Místo propuštění tak byla, spolu s opravdu nebezpečnými vězeňkyněmi, převezena do vězni-ce v Opavě. Propuštěna byla až o šest let později. Psychicky byla i po propuštění na dně, ale přesto se nevzdávala a našla si práci. S ostatními politickými vězni založila roku 1968 K 231 (dnešní Konfederace politických vězňů). Po vstupu sovětských vojsk do Československa emi-grovala s matkou do Austrálie. Do své vlasti se vrátila až v roce 1991. O čtyři roky později v Austrálii zemřela. Šimková ve své knize nastiňuje i osudy některých dalších vězeňkyň, je-jichž osudy byly dosti podobné. Kniha samotná je velice čtivá, poutavá a strhující.
KVĚTOSLAVA MORAVEČKOVÁ
Pro další část mé práce jsem si přečetla rozhovor s jednou z dalších politických vězeňkyň, které prošly pracovním táborem v Želiezovcích, s paní Květoslavou Moravečkovou. Paní Mo-ravečková byla zatčena 7. 2. 1952 za uschovávání konfidenta. Poté si podobně jako Dagmar Šimková prošla mnoha věznicemi, včetně té želiezovské. První vězení, do kterého byla Mora-večková uvržena, bylo vězení v Kutné Hoře. Po skončení soudu, kde byla odsouzena na deset let, byla odvezena do věznice na Pankrác, kde již panovaly podstatně horší podmínky než v předchozím vězení. Poté následovala Jilemnice, Minkovice, Varnsdorf a Liberec, kde byly podmínky o něco lepší. Po těchto věznicích následovala opět Pankrác. Po ní Zlín a pak Želiezovce. Tam Moravečková pracovala v tabákové četě, často za úmorných veder. Společ-ně s ní pracovali i postižení lidé, kteří zde měli ještě krutější podmínky.
Jak již bylo zmíněno, v Želiezovcích se často objevovaly epidemie tyfu a žloutenky. Nejhorší situace nastala v roce 1956. V tomto roce zde mělo proběhnout očkování proti tyfu. Podmín-ky pro to ale byly více než otřesné: vakcín bylo málo a očkující ani nebyla lékařka. Krátce nato se v táboře ve velkém rozmohla epidemie žloutenky.
Vězeňkyně v Želiezovcích vstávaly každé ráno už v šest hodin, v sedm hodin jim začínala pra-covní doba. Na pracovišti, kde byla paní Moravečková, se trhal tabák a navlékal se na dlouhé tyče, to celé pak vězeňkyně věšely do sušáren. Dále tam vězeňkyně trhaly jablka. Nástup se konal kolem šesté sedmé hodiny a po něm okamžitě nastávala večerka. Po Želiezovcích ná-sledovaly Pardubice, kde byl podmínky podobné, ale o něco málo lepší.
Paní Moravečková byla propuštěna 7. 2. 1959. Návrat domů byl pro paní Moravečkovou, stejně jako pro další politické vězně, velmi těžký. V podstatě nikdo s ní nechtěl mít nic spo-lečného, jen málokdo pomohl. Nemohla ani pořádně najít zaměstnání. Komunisté k nim do vesnice nasadili donašečku, která odešla až po tom, co se paní Moravečková vdala. Její rodi-na přišla o většinu majetku, a hlavně o celé hospodářství, které si zabralo JZD.
ZÁVĚR
Závěrem bych chtěla shrnout, že my, lidé v současné době, často míváme tendence stěžovat si, že nám něco chybí, ale přitom vlastně máme to, o čem se lidem před několika desítkami let, a zvláště těm neprávem uvězněným, ani nesnilo, a že místo stěžování bychom si měli více vážit toho, co máme a v jaké době žijeme.
Zdroje: www.pametnaroda.cz, Šimková Dagmar, Byly jsme tam taky, Orbis, Praha 1991,www.politictivezni.cz, Unsplash
